Přechod Jeseníkú s dětmi

Minipřechod pro vás sepsala Jana Tylečková.

Dvě mámy, čtyři děti (3r, 3r, 13m, 11m), dva kočárky, dvě nosítka, našlapaných přes 19 km, 3 dny na cestě.

Je krásný barevný prosluněný říjen, který láká ven. Nějakou chvíli se rozhodujeme, ale nakonec vybíráme termín v diáři a bereme naše mrňata na jejich první přechod hor v životě.

Den první: Ovčárna – Praděd – Kurzovní (6,8 km)

Vyrážíme i s tatínky. Parkujeme na záchytném parkovišti Hvězda, rychle sbíráme věci, vše házíme do kočárů, popadneme děti a běžíme na zastávku. Tak tak stíháme kyvadlový autobus nahoru na Ovčárnu (další jede za hodinu). V autobuse dooblékneme děti a zběžně zjišťujeme, zda jsme v autě nic nezapomněli. Zdá se, že máme vše nezbytné. Na Ovčárně vystupujeme z autobusu… mlha, že by se dala krájet, lehce mrholí a fouká silný vítr… no super! Mrňata balíme do kočárů a velcí musí chtě nechtě šlapat. Vyrážíme na Praděd. Cestou odkládáme batohy na Sporthotelu Kurzovní, kde máme domluvený dnešní nocleh. Tatínkové tlačí kočáry, mrňata usínají, maminky si povídají a starší děti vedou debaty a tom, zda jsou na Petrových kamenech čarodějnice a vaří mlhu, jestli vůbec existují a tak. Na Pradědu je dost lidí, počkáme si na stůl v restauraci a dáváme si oběd. Dobře jsme udělali, všechna jídla byla naprosto luxusní. Venku fouká stále silný vítr, teď bohužel proti nám, takže se zabalíme a jdeme zpět na Kurzovní. Zde se rozloučíme s tatínky a dobrodružství začíná. Pokoj máme super, dva pokoje s manželskými postelemi, společnou chodbičkou a koupelnou s vanou. Při večeři zjišťujeme, že v restauraci zrušili dětský koutek, takže naše děti pobíhají naprosto všude. Naštěstí jsme zde jen my, dělníci a personál, takže nikoho neobtěžujeme. Večer děti naložíme do vany a v devět všichni spíme.

Den druhý: Kurzovní – Švýcárna (4,5 km)

Vstáváme do krásného slunečného dne. Z pokoje máme výhled přímo na Petrovy kameny. Uděláme ranní kolečko převlékání, hygieny, balení a nahánění mrňat, které stále něco vybalují, a vyrážíme dolů na snídani. Snídaňové menu je bohaté, takže si každý vybereme to své. Děti müsli s mlékem, rohlíky s máslem a džemem, ovoce, zeleninu, maminky míchaná vajíčka a hemenex, čaj, džus, kávu. Krásně nadlábnutí vyrážíme směr Švýcárna. Dnes nás čeká jen 4 km trasa, takže nespěcháme. Prohlížíme si z dálky Praděd a Dlouhé stráně a vysvětlujeme dětem, co to vlastně je. Malincí vzápětí usínají. Cesta je příjemná, nejprve do kopce asfalt k rozcestí na Praděd, pak jdeme z kopce po hrubším štěrku. Starší děti cestou sbírají borůvky a brusinky, hází kamínky do kaluží a pozorují ptáčky a hmyz. Po poledni přicházíme na Švýcárnu, kde už dneska zůstaneme. Dáváme si oběd a kafe a jdeme se ubytovat. Odpoledne už trávíme jen v okolí chaty a necháváme starší děti nabrat síly na nejdelší úsek cesty. Večer jsme už na chatě jen my a personál, takže je to takové domácké. Dětem donesli krabici hraček a pustili k nim místního pejska, takže máme o zábavu postaráno. Mrňata nezapomněly prozkoumat ani prostor za barem a kuchyň po večeři a hygieně následuje hádka, kdo bude spát na jediné horní posteli patrové postele… dopadlo to, jak jsme čekaly. Všechny děti nakonec usínají v posteli svých maminek.

Den třetí: Švýcárna – Červenohorské sedlo (9 km)

Vstáváme opět do krásného dne. Na snídani nás vítá místní pejsek a příjemný personál. Děti se tu cítí jako doma. Po výborné snídani a ranním kolečku se vydáváme na nejdelší úsek naší cesty. Jelikož nás turisté přesvědčili o tom, že po červené nemáme s kočárky šanci, musíme vyrazit na Červenohorské sedlo po cyklotrase, která má téměř 9 km. Už teď víme, že tohle naši tříleťáci neujdou a budeme nosit. Jsme na to připravené. Od Švýcarny je cyklotrasa rozmanitá. Chvíli jemný štěrk, pak dřevěné desky a po nějaké chvíli prudší svah “vydlážděný” velkými kameny. Naštěstí máme dobré terénní kočáry, takže tohle zvládáme. Pak už následují jen široké lesní cesty, jemný štěrk a hlína a v závěru krásná trasa zapadaná suchým listím. Děti si to užívají, opět sbírají borůvky a brusinky. Hledají zajímavé “poklady” (kamínky, listí, šišky….). U útulny Kamzík si dáváme “piknik” a pokračujeme dál. Na starších dětech jde pomalu vidět únava a my už teď víme, že nemáme šanci stihnout autobus domů. Narychlo zajišťujeme ještě jeden nocleh v Bělé pod Pradědem. Po pěti ujitých kilometrech nakládáme všechny děti do kočárů a nosítek a vyrážíme ve svižnějším tempu vstříc našemu cíli. Cestou potkáváme dva dospělé divočáky se dvěma mláďaty a na chvíli nám tuhne krev v žilách. Naštěstí o nás nejeví zájem a mizí v lesích, takže pokračujeme spadaným listím a užíváme si tu pohodu. Na Červenohorské sedlo přicházíme se čtyřmi spícími dětmi a dovolíme si dát náš první svařáček za nedlouho se všechny děti probouzí, tak je vypouštíme na místní veliké hřiště a objednáváme oběd v restauraci. Po páté hodině odpoledne sjíždíme autobusem do Domašova, navštěvujeme místní dětské hřiště a po 18. hodině se ubytováváme v rodinném domku u jedné babičky. Všichni usínáme poměrně rychle.

Den čtvrtý: Domašov – Ostrava

Vstáváme opět do krásného dne. Provedeme rychlou ranní hygienu, rozloučíme se s paní domácí a vyrážíme do obchodu koupit snídani (vlastní jídlo už nemáme, protože jsme měli být dávno doma). Maličký obchůdek, ve kterém téměř nic nebylo, byl součástí kravína starší děti nám téměř okamžitě utekly projít si budovy a okouknout krávy i telata. Do půl hodiny jsme po snídani a nasedáme na autobus do Šumperku. V Šumperku máme nějakou dobu čas, tak se vydáváme do pekárny, na kafe a do parku. Děti se trochu vyběhaly a pokračujeme dál. Nastupujeme do vlaku, který nás odveze do Zábřehu na Moravě. Narychlo řešíme, kam s kočárky…. TFK projde dveřmi v pohodě, Thule musíme složit…. Při výstupu z vlaku nám pan průvodčí sděluje, že jestli chceme stihnout Regiojet do Ostravy, musíme běžet. S jazykem na vestě a milionem věcí dobíháme na perón a tak tak stíháme vlak opět řešíme, co s kočary. Tentokrát neprojde dveřmi do kupé ani TFK…. Zcela vyčerpané usedáme do vlaku a zavíráme dveře kupé, ať se nám nerozutečou děti. Ve vlaku si dáváme kafe a oběd a snažíme se, aby mrňata neusnuly v Ostravě vystupujeme z vlaku, ukládáme věci i mrňata zpět do kočárů a vyrážíme na autobus domů. Mrňata cestou usínají a starší plní energie pobíhají kolem…. Před barákem se obě shodujeme, že nejnáročnější z celé výpravy byla cesta domů.