Přechod Brd z Hutě pod Třemšínem do Zbraslavi

Kateřina Bejrová

Po období nejistot covidu a prvních krůčcích dítěte jsem si k loňským Vánocům koupila knížku od Jana Hocka: Nejhezčí dobrodružné výpravy v Československu. Nejvíc mne zaujal 100-kilometrový cyklopřejezd Brd. Chvilku koukám do mapy, pak jsem si jednotlivá místa z textu propojila trasovými body a od té chvíle jsem věděla, že letos v létě si zase po nějaké době udělám dovču podle sebe – přechod Brd.

Vandr v Brdech

Mladému turistovi jsem pořídila rostoucí spacák z druhé ruky, půjčila si Croozer v Makotřasech u firmy Outkid a protože šlo o výpravu po dlouhé době a s tříleťákem vlastně poprvé, vyrazili jsme nejdřív na dvoudenní trénink.

Ten vedl z Kladna, kde bydlíme, přes Kožovou horu, Valdecký amfiteátr, místní golfové hřiště na Poteplí, kde jsme se oba naprosto dokonale zamazali špagetami, na Vysoký vrch; A tam jsem měla naplánované spaní.

Jenže fyzička mizerná, a s naplněným kočárem i žaludkem do dlouhého stoupání žádný med. Nakonec po prozkoumání předpovědi počasí na příští den jsem se rozhodla samotný výstup na Vysoký vrch odsunout nejpozději na tradiční Nový rok a pokračovat dál na Bratronice.

Místo na spaní jsem našla na kraji lesa před vesnicí, takže ranní snídaně probíhala stylově na lavičce před sámoškou. Sešlo se tu kočárků víc (dokonce i jeden kůň) a tak jsme všichni společně vyrazili na dětské hřiště. Fandíkovi se odtud moc nechtělo, ale déšť všechny ostatní odehnal, tak jsem to měla protentokrát jednodušší s přesvědčováním. Do kočáru neprší a už se jelo.

Na krátkou přeháňku jsem se těšila, krásně mne na cestě osvěžila. Jenomže se z ní vyklubal dvouhodinový déšť a brát si pláštěnku už nemělo cenu. Pokračovali jsme přes Dolní Bezděkov na Družec po cyklostezkách vedených po málo frekventovaných silnicích, což mi v mokru vůbec nevadilo. Tady se už ale čerti ženili a pončo putovalo ven. Bez zastávky na další rozhledně Na Veselově přes Velkou Dobrou a mohylové pohřebiště na Hoře jsem dorazila v cca 15:30 domů.

Zkouška dopadla dobře, i po pár letech lenošení si ještě umím zabalit i rozbalit, kluk spaní ve stanu taky zvládnul, došli jsme i v dešti a já trošku potrénovala. Za dva dny vyrážíme naostro.

Přechod Brd: 1. den: Trasa Hutě pod Třemšínem – Partizánský bunkr (5 km)

A je to tu. Po obědě nakládám kočár, Fandík se může v autě prospat a první krátká zastávka v Rožmitále pod Třemšínem na zmrzlinu a místní dětské hřiště s rozhlednou ve stylu majáku.

Rožmitál je známý hlavně Jakubem Janem Rybou a jeho Českou mší vánoční. U malého náměstíčka je velmi pěkné muzeum se spoustou interaktivních prvků, kde můžete například obléct dítě do středověkého kostýmu a vyfotit. V patře pak pěkná expozice o místní přírodě, opět s edukativním koutkem pro děti. Dost mne tu zaujal obrovský model chrámu sv. Víta ze slámy. Kluci ocení sbírku starých Aerovek a v průchodu na hřišťátko nechybí pěkně naaranžované ukázky starých řemesel.

Následuje přejezd do Hutí pod Třemšínem, kde vyndávám kočár s batohem a vyrážíme… Pro začátek, 4 km do kopce. Na široké cestě se zkouším zapřáhnout a vozík táhnout… No, při každém kroku to trošku škubne, ale hlavně – jak mám naložený vzadu umístěný úložný prostor a lehký předek, tak se vozík na větším stoupání staví na zadní, takže takhle si v krpálech asi nepomůžu. Zkouším to tedy pozadu, no jde to, ale zase je to náročné na zatáčení. Ach jo, tahání vozíku jsem si přestavovala jako pomocníka do stoupání a ono to tak jednoduché není.

U kamenné útulny odbočuju doleva, abych se dostala k partyzánskému bunkru, kde budeme dneska spát. Malému se to místo docela líbí a i když se jdeme podívat na vrchol, chce dolů, kde máme pro dnešek „dům“. Místa je uvnitř tak akorát na 2 karimatky a tak uléháme do spacáků.

Třemšín je se svými 827 m. nejvyšší horou jižní části Brd. Je tu kaplička, dnes otevřená i se zapálenou svíčkou. Nahoře 2 zastřešená sezení, jedno pohodlné a velké, druhé menší, ale zato s překrásným výhledem. Byl tu i hrad, studna s pokladem, tajnou chodbou a pověstí na dobrou noc. Na obnovu rozhledny se dole ve vsi složili, ale peníze z účtu se kamsi vytratily, takže zatím tu nestojí. Bunkr je malinkatá zemnice, tohle je jeho věrná rekonstrukce, po kopcích jich tu bylo asi 20.

2. den: Bunkr – Míšov – Padrťské rybníky (15 km)

V noci kolem pořád něco šramotí a leze, je poznat, že jsem ještě neodvykla spaní v posteli. Ráno vyrážíme kolem půl deváté dál po cestě pod hřebenem, abychom se napojili na žlutou, která vede přes vrchol. V sedle mezi Holým vrchem a Křemelem se nechávám zlákat širokou a pro kočár pohodlnou lesní asfaltkou, po chvilce se jí chytí i zelená a my zaslouženě klesáme, abychom mohli za chvilku zase začít zaslouženě stoupat. Tentokrát na kopec Nad Maráskem. Asfaltka odbočuje a my se držíme nově vyznačené Brdské hřebenovky, pro teď červené. Cesta je na chození parádní, no s kočárkem už to tak komfortní není, ale pořád ještě to jde. Na vrcholu je krásná skalka, suťové pole, keška a povinná svačinka. Kopec je nejnižší osmistovkou (nebo osmitisícovkou – v decimetrech) v západních Brdech. Dál už máme střední část pohoří. Měří 801, dle mapy.cz 805 m.

Odtud klesáme po červené až do Míšova. Čím prudší cesta je, tím víc kamenů. Jsem ráda, že tudy nemusím tlačit kočár nahoru. U rozcestí Pod Maráskem se napojíme na lesní asfaltku a už mne žene myšlenka na vesnické občerstvení. Dáváme kuřecí steak s chlebem (hranolky nedělají), koláče už došly, nanuka, limo a pivo. Mám povoleno nabít powerbanku a ještě se opláchneme na WC. Do Jinců poslední civilizace. Po chvíli příjemného posezení masíruju ruce a vyrážíme dál.

Zkratka přes louku se vyplácí, jsme na sluníčku o kousek kratší chvilku. Za ní se napojíme na cyklostezku č. 315 a Fandík si po chvilce začne užívat na odrážedle klesání k Padrťským rybníkům. Málem přejedeme odbočku, ale včasný pohled do mapy vše objasní. Prostě na rozcestí Nad Padrťskými rybníky doprava dolů. Před hrází je pěkné sezení a plánovaný konec dnešní etapy.

Padrťské rybníky tu máme 2, jeden větší a druhý menší. Dříve se tu rozkládala obec Padrť, ale ta byla v 50. letech vysídlena a srovnána vojáky se zemí. Rybníky používali místní pro plavení dřeva a taky jako pohon místní železářské hutě. Hnízdí zde spoustu vzácných ptáků, i orel mořský. Našla jsem dokonce i zmínku o novodobém výskytu rysa.

Svačíme, mimi zlobí, ale je ještě brzo. Odkládám nakrojené jablko o kus dál, aby přilákalo všudypřítomné vosy. Původně jsem myslela, že se tu vykoupáme, ale to se nesmí a voda u břehu k tomu ani neláká.

Pokračujeme po hrázi a protože jdeme od vody, jdeme do kopce. Posunujeme se ještě kus po Brdské hřebenovce, za loukou je studánka, a za ní keška. A jak se ukazuje, je tu i obrovský seník (prázdný a dezinfikovaný vápnem, takže bez zájmu zvěře) a před ním ohniště. Tady končíme. Večeříme těstoviny a já jsem ráda, že budeme u zdroje vody.

Jenže tu mám takový malý problém. Přestal se mi nabíjet telefon. Naštěstí v Míšově nabitý byl, ale jak miminko blblo včera před hrází, asi mi něco udělalo s kabelem, doufám. Hlavně, že mám v kapse nabušenou powerbanku. No nic, zapínám úsporný režim, itinerář na papíru napsaný mám, uvidím, jak to půjde. Postup budu hlásit ze staré hloupé tlačítkové Nokie, která ale vydrží nabitá týden. Jenom ty fotky a mapy jí nějak nejdou.

3. den: Padrťské rybníky – Praha – Houpák (20 km)

Druhý, teda vlastně třetí den vyrážíme před devátou, a já hned po pár metrech zjišťuji, že po zvolené trase se mi prostě jít nechce a tak se držím pro kočár lepší Brdské hřebenovky.

Čeká mne Praha. Takže nějaké to stoupáníčko. Přejdeme silnici, vyženu kluka z kočáru a jde se na to. No pěknej krpál je to. Brzo zjišťuju, že celý hřeben kolem dokola je vykácený, takže se do nás sluníčko pěkně opírá. Po dlouhé době (od porodu) mi zase stékají krůpěje potu z čela do očí. Zapřahuju se za kočár a v předklonu lezu dál. Připadám si jako ti siláci, co na kšandách tahají naložené vagony. Uff! Jenže tady je cesta tak prudká a kamenitá, že kočár už táhnout prostě nemůžu. Co teď? Kamarádka by řekla: „Hlavně se z toho nepo..r.“ Fandík naštěstí poslouchá a stoupá si na místa, na která potřebuju. Zkouším traverzovat svah. Křižuju suťové pole jako jachty na Jadranu proti větru. Já proti kopci. Nakonec to vyšlo a stojím zase na pevné cestě. Tuhle část ale nikomu sólo s kočárem nedoporučuju. Je jen pro zoufalé matky s železnými nervy a výbornou fyzičkou. Nebo s doprovodem. Já osobně bych si dneska radši zašla a hned za studánkou, kde jsme spali, bych se dala doleva po Altánské cestě a dál na Přední Záběhlou a po cyklotrase 2273A na rozcestí Na Rovinách. Zde odbočit doprava na žlutou na Prahu.

Ty jo, to byl zase nápad. Ležím úplně vyšťavněná na trávě konečně ve stínu hned vedle rozcestníku pod majákem, radarem, vysílačem, či co to je a volám domů: „Přijeďte si pro mne, Bod záchrany 24.“ „Hele, já teď nemám čas, já tu mám kamaráda, ozvu se večer.“ Večer už budu na Houpáku… cože? Takže pokračujeme? Uvidíme, kam v tomhle stavu ještě dojdu.

Praha měří 863 m a je to 2. nejvyšší vrchol celých Brd. Tyčí se tu 60 m vysoký železobetonový meteoradar, který zkoumá jevy do 250 km. Před rosničkami tu byli vojáci, vrchol byl dlouho nepřístupný. Ten úplně první radar tu postavili Němci (Pegasus Y a Freya), mohli tu zaměřit letadla 300 km daleko. Měli tu i kasárna pro 160 vojáků a spojovatelek. Byli tu i partyzáni a dost se tu střílelo. Okolí (nejen zde) bylo vykáceno po kůrovcové kalamitě.

Začínáme lehkou procházkou po okolí. Na vrchol je to nějakých 300 m., to dám. Zamykám kočár u stromu, a šourám se na procházku. Na samotném vrcholu nějaké stromy nechali, takže je to tu docela pěkné. Fandík dělá zápis do vrcholové knihy, já hledám kešku, a už se zase válím na zemi. Kousek dál jsou pozůstatky německého majáku a tak prohlížíme a prolézáme všechno. Nejvíc se mu líbí kulometné/pozorovací hnízdo obložené z kamenů na kraji svahu v kamenném moři.

Na druhé straně kopce u Čákovy vyhlídky je taky jedno. A zasloužená panoramata. Ale to už pokračujeme dál. Oproti stavu značení na mapách.cz jsou tu občas nějaké ty značky trošku jinak barevné, ale směr je pořád stejný. Telefon mám už vypnutý i přes den, vždycky ho zapnu jenom na chvilku, podívat se do map a zas vypnout.

Postupuju po červené štěrkovce do sedla a zas lehce vzhůru na Malý Tok. Tady zatáčíme doleva. Držím se žluté Brdské hřebenovky. Těsně před jejím napojením na cyklotrasu 8244 to beru rovně, zapínám telefon… a ona je tady studánka a v ní keška. Takže kousek zpátky. Kousek od studánky nechávám spícího Fandíka i s vozíkem a s petkama vyrážím pro občerstvení. Sotva se namočím: „Mamííí!“ Dostávám vynadáno, zachraňuju to svačinou a předposlední čoko.

Vracíme se na cestu, několikrát správně odbočíme a už stojíme U Ernestýnky. Je tu vyznačena nová žlutá přes Bohutínský vrch a tak ji zkoušíme. Úspěšně. Vylézáme přesně tam, kde to potřebujeme. Podél dopadové plochy Tok pokračujeme k Carvánce. Tady jsem měla naplánovaný konec denní etapy. Je tu velké zastřešené sezení, střecha místní chaty nabízí dlouhý převis pro přespání, je tu studánka i keška. Studánka je tu hluboká, nabírá se vědrem na řetězu a vytahuje se točením klikou. Fandíkovi se tu moc líbí. „Tady máme dům.“

Mně se tu taky líbí, mám radost, že jsme zas o kousek dál, úplně ze mne spadla únava z lezení na Prahu a navíc mne to žene na jedno opravdu pěkné místo, kde jsem už jednou spala. Když jsem si doma plánovala cestu, věděla jsem, že by bylo fajn tam dojít, ale moc jsem si nevěřila. Teď už ano. „Ne, ne. Půjdeme ještě kousek, a slibuju, že se ti tam bude líbit.“

Pokračujeme po hřebenovce Přes Tok (865 m.), po cestě porostlé vřesem, brusinkami i borůvkami objíždíme několik velkých louží a přes křižovatku Dlouhý kámen začínáme klesat. Máme to akorát, stíny se prodlužují. A je to, kousek za rozcestím Houpák, k vyhlídce je takový modřínový plácek s ohništěm. A víte, jaké má modřín výhodu? Na rozdíl od smrku nepíchá. Chodíme naboso, v dáli hřmí, takže radši stavíme stan a tentokrát to vyhrály čínské nudle. Fandík se cpe a já se jdu ještě na chvilku podívat na kraj Jordánu na poslední zbytky zapadajícího slunce.

Houpák (796 m.), je to vlastně taková kamenná stráň porostlá vřesem s překrásnými výhledy na západ slunce. Lidí se tu kochá víc. Vojáci tuhle plochu káceli ručními pilami několik let, než se sem mohli začít cvičně trefoval dělostřelci. Na místě je i několik betonových bunkrů, jak prvorepublikových, tak německých. Točila se tu Obecná škola i Chaloupkovy večerníčky o medvědech. Je dobré se ale nevzdalovat nikam daleko od cest a betonových staveb, plocha nebyla ještě vyčištěna od munice a navíc se tu hojně daří zmijím.

4. den: Houpák – Jince (14 km)

Dneska dojdeme do Jinců, kde na nás čeká táta s předem připravenou bedýnkou čistého prádla a domácí zeleniny. Mňam. Nejdřív prolézáme bunkry, a pod plochou panáček nasedá na kolo a opatrně sjíždí z kopce. Nová asfaltka láká… bum a už se válíme. Svlíkám a prohlížím a utěšuju Fandíka, vypadá to na krásný silniční lišaj. Leze do kočáru, na kolo už nikdy! Přejíždím bývalé letiště a uhýbám z Brdské hřebenovky, tentokrát se budu držet cyklotrasy 8244 a pak 315. Šlapeme po velmi málo frekventované silnici. Nacházím zkratku, abych nemusela až na rozcestí Červený potok. Cesta pěkná synek sbírá tátovi houby… najednou jsme na kopci a cesta nikde. Ale já přeci nechci být na kopci! Zapínám telefon, koukám na mapu, ach jo, otáčím kočár a vracím se zpátky na silnici. Co naděláš, takže zase dolů, aby to šlo za zatáčkou zase nahoru.

Na křižovatce vytéká z vojenského prostoru krásný potůček a tak se ještě cákáme. Procházíme kolem Velkého rybníka, kde trénují plavání vojáci, takže je chvilku šmíruju, míjím studánku, kamenolom a zase nahoru… Mám toho dost. Zapřahuju se do kočáru a táhnu. To zatracený vedro! Konečně, odpočívadlo Krejčovka! Poslední před Jinci. Svačíme, zapínám telefon. „Čau tati, už tam skoro jsme!“ „To je super, já už sedím u piva.“ „Aha, tak to nám asi naproti nepřijedeš, co?“ „Hmm… Asi ne.“ „Tak dík.“

Koukám naštvaně do takřka vybitého telefonu, a hele tady je 36 m. keška, v závoře. Fandík zkušeně odbíhá a přináší krabičku a pak ji i vrací. Je tu taky studánka, takže půl litru do mě, půl litru na mě. Další vodu už nemá cenu brát. Jedeme z kopce pastvinami kolem roztroušených domečků do Jinců, kde máme domluvené ubytování na 2 noci v místním pivovaru. Než tam ale na sluníčku dojedeme, vypotím litr ve studánce nabraný.

Na parkovišti kouká malej na překládání prodaných slepic z dodávky do beden novým majitelům. Sedám na lavičku, zapínám telefon: 14%. Táta sedí o 2 lavičky dál. Jdeme na pivo, vykoupat se, jediné pivo co teče je Blondýna z bazénu… Táta si dává guláš. Dostává spíš do svíčkové zbarvenou omáčku, 3 knedlíky a patičku – takže nic moc. Já dávám smažený květák s bramborem, a jsem nadmíru spokojená. Pak si jdeme povídat, jezdit s autíčkama, prát ve sprše a tak. Večer ale nemůžeme dlouho usnout, je vedro a pod okny jezdí traktory, kamiony, dodávky, vojáci, kombajny… Až v půl druhé je klid.

Jince je městys. Je tu stanice, dá se odtud s přestupem v Berouně dojet vlakem do Prahy, jsou tu základní obchody, ale žádný market, supr koupaliště, kde se dá i kempovat. Opravují tu zámek a Huť Barbora v době naší návštěvy ještě nebyla otevřená. Už ve středověku se tu v okolí těžila železná ruda a tavila v primitivních pecích – dýmačkách na kujné železo. Postupem času místní hrabě nechal postavit moderní vysokou pec, přístupové cesty pro snadnější dovoz surovin a hamry. Zavedl taky domácí výrobu hřebíků, skob a podobného drobného materiálu. Proto mají Jince ve znaku hřeby. Je tam ale i trilobit. Za toho může Joachim Barrande, který tu pár druhů našel a popsal. Dodnes můžete v suti na Vinici zkusit nějakého najít. Mimo jiné je tu i několik sérií kešek, i pro děti, i nočních, takže nuda nehrozí. I taťka řekl, že stojí za to se sem ještě vrátit.

Den 5. Jince – Plešivec – Jince (8 km)

Třetí obraz ve znaku je hradiště na Plešivci. A to na nás čeká dnes, je odpočinkový den. Po cestě lovíme kešky, zastavujeme se u studánek, zkoušíme rozhýbat viklan. Fandík si hraje u skalek s kamínky, pozoruje ještěrky u Krkavčí skály… Nikam nespěcháme. Nahoře je krásný výhled a odpočívadlo.

Plešivec (654 m.) je křemencový táhlý hřbet, kde své léčivé bylinky pěstoval i dobrý duch hor Fabián, aby s nimi mohl uzdravovat nemocné. Hradiště tu stálo už v době kamenné, později se zde odlévaly výrobky z bronzu, výrobní technologie byla tajná, a proto bylo hradiště opevněné. Suroviny se sem dovážely až z Alp, místo bylo i obchodním centrem. Později se tu našel i poklad denárů – mincí. Ve středověku se zde těžila železná ruda – limonit a později i kámen. To suťové pole pod vyhlídkou je tedy zbytkem starého kamenolomu. Francouzští dělostřelci tu v době sedmileté války postavili Francouzskou cestu, Jinečtí gardisté tu dopadli loupeživou bandu, a okolo pomníku partyzána jsme šli nahoru.

Napadla mne taková věc, táta mne může odpoledne hodit pro auto, které přemístím do Prahy a vrátím se vlakem. To nám poslední den ušetří nějaký čas. Dobrý nápad, že? A kluci se zatím můžou zajít vykoupat. Myslíte, že když jsem si sedala do auta, že jsem tátovi předala klíč od pokoje? Správně, nee! Tak snad mají náhradní. Fandík se brouzdá ve slipech, a když má dost převlíkne ho táta do trenek a trička. Hmm… Kdyby při odchodu nespadl oblečený do bazénu. Kdyby měli náhradní klíče… Paní provozní bere kluky na svůj pokoj a pouští jim televizi. To oba oceňují. Obsluha je tu obrovsky ochotná. Ale jinak, celý hotel je takový trošku zmatený.

Tentokrát usínáme dřív, prostě se všechna technika vyjezdila včera. Ráno balím, má se k nám přidat teta Myš, Fandíkova velká láska. Půl hodiny bojujeme s čištěním zubů. Na snídani jdeme se slzami. Stačí ale jediný pohled na parkoviště a co to tam nepřijíždí za známé auto? „Mami, Myš!“ a utíká si naprosto dobrovolně vyčistit zuby.

Den 6: Rozcestí Klínek – hradiště (13 km)

Taťka nás odváží na rozcestí Klínek. Aby kamarádka pochopila, že to se mnou a s Brdskou hřebenovkou nebude mít tak snadné, začínáme stoupat. Zkouším se zapřáhnout a Myš koriguje směr a docela to takhle jde. Zastavujeme se u studánky a svačíme v bývalé vesnici Komorsko. Fotíme se pod rozcestníkem Pod Malou Babou a Pod Velkou Babou. Stoupám si na kámen, aby bylo vidět, která je ta velká. Šlapeme dál pod Malý vrch, kde Brdy pokřtí Myš vosím bodancem (já už mám 3). Opouštíme hřebenovku a vydáváme se po širší cestě pod hřbítkem, synek obdivuje místní těžební techniku. Na naší červenou se napojujeme kousek od Čtyřmezí. Je tu takový pomníček. Setkávají se tu totiž katastry čtyř obcí. Zajímavé jsou schůdky pro uvízlý hmyz.

Pokračujeme dál, studánka Pod Studeným vrchem moc vody nemá, úplně nevoní a uvnitř leží uhynulá žába, takže tady vodu brát nebudeme. Je tu ale trempský kemp, keška a jinak docela pěkně. Na rozcestí Pod Studeným vrchem Myš usedá na lavici a odmítá jít nahoru. Fandík jde se mnou, teda jde, nese se na koni. On se totiž nechal tak vybudit Myší, že skoro celou cestu jel na kole a ani po takřka násilném nacpání do kočáru neusnul. Nahoru i dolů se nechá odnést. Je pátek, mají zavřeno. Původně jsem si myslela, že u rozhledny přespíme v přístřešku, ale ještě kousek popojdeme.

Studený vrch (660 m.) Na hoře je kamenná rozhledna, která sloužila za války jako pozorovací, má také trošku zvláštní hvězdicovitý tvar, to proto, aby se podle ní, jako podle majáku mohli orientovat piloti. Letos mají otevřeno ale jenom o víkendu. Nabízí tu i základní občerstvení, nechybí ohniště, prostorný altánek, dokonce je tu i kadibudka.

Pokračujeme po červené a za silnicí 114 se dáváme vzhůru po široké asfaltce. Na protějším kopci bývalo hradiště, terén kolem cesty se prudce zvedá. Nacházíme studánku plnou vody, jenže její okolí strašně smrdí zetlelými zbytky a blátem, že jdeme dál. Myš hledá místo pro stavbu přístřešku a zpomaluje. To nakonec nacházíme, rozbalujeme zbrusu novou plachtu 3×4 a já celkem brzo usínám.

Snad poprvé to nebyla jen parodie, ale opravdový spánek. „Slyšela jsi štěkat toho jelena?“ „Ne.“ Fandík se v noci posadil, koukal do lesa a pak si zase lehnul a spal dál.“ „Vůbec o tom nic nevím.“ Supr. Asi jsem to už fakt potřebovala.

Den 7: Hradiště – Skalka (15 km)

Cpeme věci do kočáru a šlapeme dál, přes Lišku na Stožec. Za vrcholem se rozkládá bývalá raketová základna Klondaik, tu my ale obcházíme po Brdské hřebenovce. U studánky, konečně se trochu oplachujeme, ji opustíme. Míříme k Václavu IV. Malebné rozcestí s malým odpočívadlem. Začíná pršet, tak vytahujeme vařič a ládujeme se hrníčkovými polévkami a nějakými křupiky. Po chvilce déšť ubírá, oblékáme pláštěnku, pončo, malej zalézá do kočáru a já už se těším na civilizaci. Přehoupneme se přes potok, projdeme kolem kamenné hájovny a jsme v Kytíně.

Vietnamci jsou ochotní, dokonce nám dělají nahonem poličku pod zásuvkou, abychom si mohli dobít telefony. Myš si dává kachnu, my řízek přes celý talíř a hranolky. No, úplně za jedna to není, ale hlad je hlad. Dokupujeme vodu, nanuky a brzo se dozvídáme, že hned vedle je kavárna-kovárna. Jsme utahaní, nacpaní, dál moc se nám nechce a kapučíno moc super.

Fandík nejdřív okukuje červená vrata: „Tam hasící auto je.“ Zrovna přichází pán s klukem otevírá dveře a ani ho nemusíme moc ukecávat, pouští nás dovnitř. Fandík sedí v kabině a drží se volantu, kluk škemrá o vyjížďku, ale marně. Za chvíli pro změnu nachází míč a už si kope s místní omladinou. Je to tu fajn, ale sakra, my už tu sedíme několik hodin.

Kytín je vesnička už od středověku, kdy tu postavili kostel. U něj je razítko svatojakubské cesty, která tudy vede na Skalku. Kolem kostela je 13 dřevěných soch, pěkná parková úprava, rybník i s vodníkem a betonová křesla jako na Mořině. Za rohem je pivovar, tam by bylo jídlo asi ještě o chlup lepší, ale byli bychom dál od návsi a dění tady kolem.

Nedá se svítit, musíme dál. Žlutou hned na kraji obce opouštíme a vyrážíme vpravo neznačenou polňačkou směr Stříbrná Lhota. Na místě, kde by měla být hospoda, žádná není, zato u pomníku Pony Expressu v mapách.cz jedna nevyznačená je. Dáváme pivo, limo, nanuka, ptám se, jestli tudy projdeme na Skalku. „Rozhodně ne – v lese se kácelo, všude jsou klády. Vemte to přes Kytín a nahoru.“ „Tam odsud jsme ale přišli!“ Ptáme se místního štamgasta: „Jo, kácelo, ale před dvěma roky. V pohodě tam projedete.“ Uff, tak snad nekecá. Za odměnu špatné rady Fandík na záchodě odlepil držák na mýdlo od zdi. Nerozbil se, naštěstí. Pokračujeme a cesta je opravdu schůdná, sice do kopce, úsek s kameny, ale jde to. Horší je, že zhruba po 300 m. musíme postupně všichni na záchod. Myš jde napřed, my se ještě mazlíme s pejskem a jsme tu.

Skalka – barokní areál s kostelíkem, křížovou cestou, poustevnou, trampskou hospodou a zbytky kláštera a hostince a nádherným výhledem dolů na Mníšek. Vyskytují se tu jména jako Diezenhoffer, Brokoff a Brandl. Mistry známe z učebnic dějepisu. Klášter měl několikrát namále, i Františkáni se sem nastěhovali až 50 let po dokončení celé stavby. Nejhůř bylo ale v 50. letech, kdy se pod kopcem začala těžit ruda. Kostel popraskal, klášter se rozpadl a země začala propadat. Dnes je kostelík Sv. Máří Magdalény svázán kovovými obručemi, opravený, a exkurzi v Dole Skalka můžu všem odvážným jen doporučit.

Nahoře pár trempíků buší do kytar, opékají buřty. Občerstvíme se a vzpomínáme na tábory, kde se tyhle vykopávky hrály. Vůbec se nám nechce dál. Nakonec se zvedáme a nedaleko nacházíme pěkný plácek. Přístřešek stavíme o dost rychleji než včera a zalézáme do peří. Dobrou.

Přechod Brd: Den 8: Skalka – Zbraslav (18 km)

Ráno už vím, že do cíle nedojdeme, zdrželi jsme se v Kytíně a včera jsme se dostali pouze na plánované místo spaní, nikam dál. Zkoumám možnosti spojení a vím, že Cukrák si necháme na příště. Je neděle, a tak spoustu autobusů nejezdí. Dojdeme do Jíloviště k cukrárně, potom má začít pršet.

Cesta po červené utíká celkem v pohodě, přecházíme silnici 116 s parkovištěm, pak to vezmeme po cyklostezce 8129 do Černolic. Studánka na trase nemá stříšku, je to jen taková louže, ale voda by se tu nabrat dala. V obci je vietnamská sámoška, kupujeme čerstvé housky, šunku, májku a 2 plechovky. V centru mají 2 rybníčky, velký altán a dětské hřiště. Odpočíváme, svačíme, zdravíme kamaráda jeskyňáře a já už se těším na Černolické skály. Myš ale moc dobře ví, že Jíloviště je na kopci, a my pořád prudce klesáme. Skály okukuju jenom rychle zespoda, stojí ale za důkladnější prohlídku.

Klesáme po červené přes pastviny na kraj lesa do údolí Všenorského potoka. Pěšina se tu zužuje a prudce klesá přes kameny. Projít tu musíme, takže doufám, že tady ten kočár nevysypu. Povedlo se, ale opět je to velmi náročná část cesty. Dole opouštím značku a beru to doleva. Tam kde se pěšina rozdvojuje, je lepší nebrodit, ale ještě kus pokračovat. Asi po 100 m. cesta vede nízkým smrkovým lesíkem na Všenory, a tady je třeba kus jet mezi stromy podél potoka, a za polomem přebrodit na druhou stranu. Po chvilce je ještě jeden kmen, Myš mně pomáhá vozík přenést a už jsme na silnici. Fandíkovi se terénní vložka s broděním moc líbí.

Po průzkumu, a zjištění, že další zkratka je pro nás pravděpodobně nesjízdná, se dáváme vlevo a na křižovatce doprava vzhůru směr Jíloviště. Je ale neděle odpoledne a hodně chatařů jezdí domů, není to úplně na pohodu, navíc poslední kilometr krpál jako kr..a. Tlačím kočár se spícím pasažérem a jenom zezadu slyším, jak mne Myš proklíná do 10. kolene. Jé, tady je keška – radši neprovokuju a šlapu dál.

Konečně se dostáváme na chodník a na rovinu. První hospodu zakazuju, chceme chytit autobus. Usedáme zcela vyšťavené na houpací lavičce a odpočíváme. Poslušně mažu do místní překrásné cukrárny pro colu a zmrzlinu. Za chvilku přijíždí autobus, a my se přesouváme k autu. Sotva naložíme kočár, začíná krápat. Za chvilku už leje jako z konve. Kolem silnic jsou potoky a někde i povodně. Stihli jsme to za minutu 12.

Fandík celou cestu žadoní teplý jídlo. Jenže táta peče kuře po zahradnicku, nemůžeme přijet najedení. Doma si ale nejdřív 2 hodiny hraje s autíčkama pak jde teprve papat. Asi se mu po nich stýskalo.

Druhý den u snídaně to zkouším naťuknout: „A kam půjdeme dneska?“ „No ty si se snad zbláznila, ne?“ Teď tu sedím, svědí mne lýtka a snažím se naše dobrodružství nějak sepsat. A už je to tady. Ukliď, nakup, uvař, vyper… Ach, jo. Můžete mi někdo říct, proč já se domů vždycky tak těším?