Přechod Šumavy s dětmi z Prášil

Aneta Kantorová

Přechod s dětmi (čtyřletá, 18měsíční) jsem plánovala už dlouho a Šumava byla vždy na jedné z top možností. Navíc jí máme u nás doma moc rádi a části jsme už měli prochozený, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Nadšeně jsem nám tedy naplánovala klasický přechod Šumavy po nouzových nocovištích, se spaním výhradně ve stanu, z kopečka do kopečka, denně v průměru 15km, celé na cca 12 dnů. Před samotným přechodem jsme si dali 3denní puťáček v Krkonoších, kde jsem pochopila, že na takový vandr ještě nejsme všichni ani fyzicky (děti), ani psychicky (já) připravení, a celou trasu jsem překopala a přesunula víc od hranic.

Spaní ve stanu jsem proložila městskými penziony, denní vzdálenosti zastropovala na cca 10 km za den, a převýšení snížila tak, aby byla dcera schopná většinu dne ušlapat na kole bez přehazovačky. Malej se vezl v Croozer pro jednoho nebo se nosil v nosítku. Koupila jsem novou bombu a k obědům a večeřím dokoupila hotovky typu Adventure menu. Suma sumárum, nakonec z toho vyšel takový pěkný rozjezdový baby-friendly pochod, který jsme si užili všichni. Taťulda se k nám chtěl také na pár dní přidat, takže jsem hledala trasu, kde by prvních pár dní bylo propojených buď vlakem nebo autobusem, aby se mohl pohodlně vrátit k autu. Z vícero důvodů jsme se nakonec rozhodli jít od severu k jihu, podél tras několika autobusů.

• 68km, z toho 8,6km busem Prášily-Srní Mechov
• Trasa: Parkoviště Velký Bor – Prášily – Antýgl – Horská Kvilda – Kvilda – Bučina – Strážný – Stožec
• Spaní: Turistická chata KCT Prášily – ATC Antýgl – Farma Highland – Zotavovna Kvilda – nouzové nocoviště Bučina – Obecní penzion Strážný

---

Den 1.: Parkoviště Velký Bor – Prášily (4,9km)

Původně jsme chtěli zaparkovat na parkovišti Nová Hůrka a dojít na nouzové nocovistě Hůrka, přespat, a druhý den dál do Prášil, ale nakonec jsme se rozhodli dojít z parkoviště až do Prášil během prvního dne (10,3km). Co čert nechtěl, nabrali jsme před odjezdem zpoždění a museli změnit trasu, abychom do chaty došli v rozumnou dobu. Volba padla na neplacené parkoviště Velký Bor. Změna trasy se ukázala jako dobrá volba. Dorazili jsme na místo kolem třetí hodiny odpoledne, sbalili se a vydali se na cestu. Musí se jít trochu zpátky od Prášil, přejde se silnice, a pak se vezete po cykloasfaltce podél silnice, která občas ani není za stromy vidět.

Nejdřív je hezky, za chvíli ale začíná pršet. Vyndáváme pláštěnky, čtyřletá má navíc špatnou náladu, a nechce ani kolo, ani pěšky. Úsek, který bychom jinak měli rychle za sebou, máme za skoro 3 hodiny, uff. Dorážíme do Turistické chaty KČT Prášily, paní správcová nám nabízí polopenzi, že prý vařila guláš a pekla makovou buchtu. Po nečekaně náročném začátku našeho výletu bereme všema deseti. Večeře formou sněz co můžeš, mají guláš, játra, nebo pečené kuře, 3 druhy příloh, ovoce i salátový bar, na recepci se dá objednat pití. Střídáme se u dětí s jídlem, po večeři si děti ještě hrají v dětském koutku. Paní recepční/správcová nám nabízí, ať si na pokoj některé hračky vezmeme, my s díky přijímáme, a jdeme se připravit na kutě.  

Den 2.: Prášily – Antýgl (8,6km autobusem a 8,6km pěšky)

Vzhledem k tomu, že začátek cesty na Antýgl vede po cyklotrase, kterou jsme šli včera, a celková délka dnešního úseku by byla přes 17km, rozhodujeme se, že se necháme odvést autobusem z Prášil před Srní k parkovišti Mechov, odkud se hezky napojíme na stezku podél Vchynicko-tetovského kanálu, která nás dovede až do kempu. Check-out je v 10:00, takže v pohodě stíháme autobus, který odjíždí v 10:12. Další by jel za půlhodiny, a pak až po 2 hodinách. Snídáme, balíme se, platíme a vyrážíme na autobusovou zastávku, asi minutku od chaty. Už tu čekají lidi a já jen doufám, že se i s naším povozem vejdeme. Máme ale štěstí, pan řidič i jeho pomocník jsou moc milí, dostávám všemožné slevy, a dohromady za 2 dospělé, 2 děti, kočár a kolo platíme 12Kč. No nekup to.

Za pár minut vystupujeme a vydáváme se vzhůru po zelené. Starší statečně šlape, a za chvíli jsme nahoře a svištíme si to po rovince podél kanálu. Sluníčko nám svítí, vykládáme si hádanky a pohádky, obdivujeme četná mraveniště. Procházíme kolem odbočky na Hauswaldskou kapli a dáváme svačinkovou pauzu na lavičce naproti studánce za Hakešickou cestou. Úplně zapomínám, že se přímo do kempu dá sejít lesem z cyklotrasy zezadu a scházíme dolů na silnici. Je docela provoz, tak nasadíme tempo a za chvíli jsme v kempu. Stavíme si stan na druhé straně od silnice a jdeme do kiosku na pozdní oběd, zapečený toust a česnečku. Děti si ještě hrají, večer si vaříme večeři, a pomalu jdeme spát. I ve čtyřech lidech se ještě vejdeme do našeho Jurka, i když je to tedy už hodně natěsno.  

Den 3.: ATC Antýgl – Horská Kvilda (5,3km)

Dnešní den bude odměnou pro děti za jejich včerejší úsilí. Čeká nás jenom něco přes 5 kilometrů, krásnou cestičkou v lese, byť neustále do mírného kopce. Taťulda s námi chce ještě chvíli šlapat, a protože nechce být ve stresu z dobíhání autobusu zpátky na Antýgl, tak nás nechává v kempu balit a sušit, a vydává se na 22minutovou jízdu autobusem k našemu autu. Tím se pak dopraví na parkoviště Hotelu Rankl a odtamtud nám půjde naproti dolů po modré. Schválně, kde nás potká. Nu, balení s jedním znuděným a druhým utíkajícím dítětem se protáhlo, ale kolem dvanácté jsme se taky vydali na cestu. Hned u přístřešku u mostu nás stihl déšť, tak chvíli čekáme, nakonec vytahujeme pláštěnky a jdeme i tak. Starší nejdřív statečně šlape do kopce, potom ale pokládáme kolo na vozík a už obě ťapem po svých. Resp. ona se svačinkou ťape, já funím, a za rozcestníkem, kdy už se jde vlastně po rovince, koho to nevidíme. Celá rodina zase pohromadě.

Cesta podél Hamerského potoka krásně ubíhá, a bez větší krize se dostáváme až k rozcestníku, odkud už jen vyjít strmější kopec k Ranklu, hlavnímu cíli dnešního dne. Lidí je tu tak akorát, dáváme si pozdější oběd, lívance se šlehačkou, znojemskou pečeni s rýží a špagety. Starší utíká na hřiště, sem tam jí zahlédnu na klouzačkách nebo ve skákacím hradu. Tady trávíme celé odpoledne, dáváme i kávičku a čokoládový dort, děti blbnou a užívají volnější den. Taťulda nás kolem páté opouští, my ještě chvíli blbnem a odcházíme na dnešní ubytování, Farma Highland, kde na nás čeká trojlůžkový pokoj (na bezkempu nabízejí i spaní v maringotce, „domečku“ nebo i karavanová stání). Cesta vede zpátky dolů po krpálu u Ranklu a pak zase do kopečka k farmě, velká brblá, že už nemůže a je unavená, malej bohužel usíná a po osvěžující 10minutovce se budí. Vaříme si večeři a zase usínáme až kolem jedenácté. Bohužel. 

Den 4.: Horská Kvilda – Kvilda (7,6km)

Ráno vstáváme kolem sedmé, využíváme rychlovarnou konvici a snídáme klasicky ovesnou kaši, balíme, a domlouváme se s paní majitelkou, že vezme starší na krátkou projížďku na koni. Zrovna ale dojila kozy, tak jsme na ní museli 45 minut čekat, což se ukázalo jako dlouhá doba pro nejmladšího člena výpravy, kterému z nudy už rupaly nervy a mně pak z něj. Dobře, bereme všechny věci a jdeme čekat ven, třeba se venku zabaví líp. Velká opakuje, že chce čekat na koníky, do toho začíná lejt, jak z konve. Než snesu všechny věci dolů, koukám, že malej leze venku na zemi, mokrý od hlavy až k patě. No nic, je půl jedenácté, tak převlíkáme, nečekáme, nahazujeme pláštěnky a jdeme. Koníky dáme jindy. Svačinky všem do ruky a za řevu vycházejícího z vozíku vyrážíme dál. Míjíme farmářský krámek, kde si tentokrát nic nekupujeme, a když docházíme na zelenou, tak si spletu strany a zbytečně jdeme zpátky ten kopec k Ranklu. Nevadí.

Následuje cesta po silnici, docela dlouhá a docela do kopce. Hlavně tu ale jezdí auta i velké kamiony se dřevem, takže dceři beru kolo, házím jí do vozíku k malýmu a jdeme. Ráda bych už zase byla na cyklo, která začíná u Jezerní slati, což je za 2,5km. Moc rychle to s těžším nákladem nezvládám, občas si zanadávám, a v jednom kopci musí těžší dítě vystoupit, ale nakonec to zvládáme a se zastávkou na svačinku dorážíme k Jezerní slati. Malej stále spí, takže slať vynecháváme a jedeme směr rysí výběh. Velká si to sviští, přecházíme silnici a pak zas do kopečka směr infocentrum a hřiště. Necháváme vozík u stojanu na kola, dojdeme k výběhu, a ani tentokrát, napotřetí, nezahlídneme ani jednoho rysa. Jdeme zpět, zase hřiště, nalákávám malýho zpátky do vozíku na okurku, když v tom přijde starší se zabláceným tygrem, že potřebuje vykoupat. Koupeme tygra na záchodě v umyvadle, na cestě zpět ke Croozeru malej křičí, že zase na hřiště. Házím ho do vozíku, do ruky sušenku a pelášíme pryč.

Při přecházení silnice nás musí objíždět auto, když chytajíc starší, která sjíždí do příkopu, mi na druhou stranu odjíždí malej ve vozíku směr silnice. Uff, všichni přežili, spěcháme na cyklotrasu a frčíme si to směr Kvilda. U dnešního ubytka, Zotavovny Kvilda, volám paní správkyni, ta mi říká kód na skříňku s klíči, stručně vysvětluje, že vozík nechávat v lyžárně a zítra se s ní uvidíme a vyrovnáme dluh v přízemí v Obchůdku u Rysa. Pokoj je ve druhém patře, první dojem rozpačitý, byť je součástí i kuchyňský kout, nejdřív si říkám, že by byl pokoj lepší bez něj. Ale dobrý, jinak vše čistý, jenom hodně hodně starý a oprýskaný. Nevadí, na jednu noc stačí. Záchody hezký na chodbě, sprchy v prvním patře, dneska vynecháme. Je něco po třetí, na elektrický plotýnce vařím pozdní oběd, dneska kuře na divoko od Adventure menu, oběma dětem chutná, jupí. Pak jdeme do smíšeného zboží dokoupit zásoby, na hodinku ještě na hřiště, domů na večeři, a spát.  

Den 5.: Kvilda – Bučina (7,2km)

Ráno vstáváme klasicky kolem sedmé, děláme ovesnou kaši, balíme. Venku vybírám peníze, bankomat je pár kroků od vchodu a jdeme s dětmi za paní správcovou do obchůdku. Malej se dostává do tranzu ze suvenýrů a hraček, hází sebou, a já platím za ubytování. Paní moc milá. Tahám malýho z krámku, zjišťuju, že je pokaděný a že nám došly vlhčené ubrousky. Super. Jdeme znovu do smíšeného zboží, kupujeme nové, přebalujeme, a protože je už horko, tak kupuju pro každého i nanuky. Každému jeden do ruky. Chyba. Hned na nás začínají dělat nálety vosy, velká se zvládá ubránit, já chci malýmu nanuk alespoň zmenšit, on si samozřejmě myslí, že mu ho chci vzít, tak jím vzteky mlátí kolem sebe a čokoláda i tvaroh končí na vozíku, v jeho vlasech, v mých vlasech, na oblečení, a určitě i na vosách. Za jeho řevu utírám, co se dá, a jedeme dál. Po cestě si všímám, že Ski Penzion Kvilda nabízí ubytování od 700Kč včetně jídla, musím na to pak doma mrknout.

Cesta začíná stoupat, dneska máme před sebou přes 7km stále do kopce. Stoupáme a stoupáme, starší si stěžuje, že nejdeme po žádné barvě, navrhuju jí, že se můžeme vrátit a jet po modré (Vltavská cesta, kolem pramene Vltavy), která je ale delší a taky do kopce, což nakonec odmítá. Kopec se mírní, míjejí nás jak cyklisti, tak sem tam auto lesních strážců. Myslela jsem, že to bude menší cyklostezka, ale je to spíš menší silnice, ale co už. Začínáme hrát pohádky, které jí motivují v jízdě. Nakonec pohádkujeme celou cestu a i se zastávkou na jídlo jsme u Bučiny už kolem druhé. Byli jsme moc rychlí. Zajedeme si k Alpské vyhlídce, kde je i restaurace. Chci okouknout alternativní trasu na zítřek, bojím se, že klasický cyklo sešup od Bučiny dolů bude moc strmý a bude to bez ruční brzdy o úsměv. Okukuju cestu dolů po červené, začátek vypadá ok, lesem, tak to tedy zítra zkusíme.  Jdeme zpět k Bučině, táhlé stoupání. Na dolním posezení (jsou tu 3 stoly) vaříme obědovečeři, tentokrát velký neúspěch, moje děti fanouškové chicken korma nejsou. Během vaření malej sbírá pod stolem vajgly, jak jeden vyhodím, sebere další. Hrajeme si a užíváme pohodu, na stavění stanu je ještě moc brzo, tak čekáme na první spolunocovníky.

Kolem páté přijíždějí na kolech dva tátové se dvěma syny, staví stany, tak se přidáváme. Malej mi utíká, ale s pomocí starší máme stan postavený, když přichází mladý pár a sděluje nám, že jsou na cestě ještě tři maminy s cca šesti dětma. Za chvilku přijíždí další paní, že zezdola přichází šest mamin s devíti dětmi. Uff, ještě že máme už postaveno. Malej padá z lavičky a trochu si rozsekne ret. Řev a krev. Jdu ho nakojit, usíná, přenáším ho do stanu. Skupinka maminek a dětí různého věku teprve přichází, staví stany, večeří. Pouštím starší audiopohádku, ta rychle usíná. Dneska si vedla skvěle. Za chvíli se budí malej. Už mu to neteče, ale napuchlý to má. Nechci budit kolemspící, tak mu pouštím pohádku. Usíná tak za hodinku a půl, mobil mám skoro vybitý, powerbanku taky. Jdu spát. Asi ležíme hlavou dolů.  

Den 6.: Bučina – Strážný (14,6km)

Sama se budím za svítání, probleskne mi hlavou, že kdybych tu byla sama, tak bych se mohla potichoučku sbalit a vyrazit. Nevadí. Začíná svítit sluníčko, takže i s dětmi se balíme, snažím se udržet co nejdýl oba ve stanu, hlavně mladšího, abych mohla balit a ne za ním stále lítat. Hotovo, vypouštím divokou zvěř na čerstvý vzduch. Hned se oba rozutečou a já střídavě balím a doháním mladšího. Hurá, máme sbaleno, můžeme vyrazit. Když odjíždíme, všímám si, že nocoviště bylo úplně plné, stany a tarpy byly i za plůtkem a na dolním plácku se stoly. Snídani si děláme u přístřešku u Alpské vyhlídky, tam taky doplňuju vodu. V

Vydáváme se naší alternativní trasou, která se ukáže být delší, za to o dost horší než trasa původní. Střídají se velké kořeny a balvany, z představy návratu na Bučinu se mi dělá nevolno, takže se prokousáváme dál a já jen doufám, že vše projedeme. Okolí ale nádherné, louky a krávy, na rozdíl od minulých dní sluníčko svítí už od rána. Od Chaloupek je cesta lepší, v duchu jásám a brzy se napojujeme na cyklotrasu. Posilňujeme se v Hájence na Knížecích pláních, zde jsem měla také v úmyslu přespávat, ale nakonec se mi nevešly do harmonogramu. Třeba příště. Jelení stezkou jedeme dál, stále po asfaltové cyklotrase. Sluníčko nám dnes nedává nic zadarmo, peče jako o závod. U Žďáreckého sedýlka pokračujeme po zelené kolem Žďáreckého jezírka, krásné místo na svačinkovou přestávku. Přístřešek u studánky U Mlýnku je plný, navíc posádka ve vozíku spí, takže jen nabírám vodu a jedeme dál. Na rozdíl od včerejška, který byl celý do kopce, máme dnes dvojitou dávku km, ale skoro celé z kopce. Kupodivu mi to dává zabrat víc, než včera. Asi horkem. Přes cestu se nám přeplazí zmije, snad dobré znamení. Volám paní správcové, zda bychom se mohli ubytovat dřív, protože přijdeme už kolem půl třetí. Paní s tím nemá problém, máme jí zavolat, až budeme na místě. Procházíme kolem restaurace Dvůr Lískový vrch, jedem ale dál, na křižovatce ve Strážném se vydáváme doleva a za chviličku stojíme před Obecním penzionem Strážný. Paní po telefonátu přijíždí do 10min, pomáhá mi s vozíkem, ukazuje kuchyňku, platíme za pobyt a loučíme se. Moc milá.

Pokoj je jak za odměnu, předsíňka, lednice, sušák, vlastní koupelna, dokonce televize s déčkem. Připravuju oběd v plně zařízené kuchyňce, po obědě jdeme dokoupit zásoby a něco na večeři do vietnamského marketu. Všeobecně je ve Strážném velká vietnamská komunita, myslím, že pokud bychom si zapomněli cokoli doma, tady bychom to sehnali. Míjíme obchůdek s domácí zmrzlinou a jdeme zpět do penzionu. Po cestě do Strážného jsme potkali stezkařku, která končila šumavskou etapu dneškem, protože od zítřka se tu mají prohánět bouřky a hodně pršet. Kontroluju předpověď počasí. Měla pravdu. Příští dvě noci jsme měli zase v plánu spát ve stanu na nocovištích, Nové Údolí a pak Pod Plešným jezerem. Hlásili v noci 10 stupňů a já s mladším jsme už byli pěkně nachcípaní, zvažuju, zda trasu netrhnout spíš nahoru přes ubytovny v Lenoře nebo Stožci. Pouštím dětem déčko, a proháním mapy.cz  a jízdní řády místních autobusů a vlaků. Napadá mě ještě to nějak strhnout na Lipno nad Vltavou a strávit poslední dny na hřištích a v Hopsáriu, ale všechny autobusové spoje trvají kolem 2 hodin, což bych s dětmi nezvládla. Nakonec se rozhoduju naše putování ukončit, doma se douzdravit a jižní část Šumavy si nechat na příště. Vzhledem k bouřkám se rozhoduju pro nejkratší trasu k nejbližšímu vlaku, tj. po cyklotrase do Stožce přes České Žleby. Tak, plán na zítra hotov, jde se spát. 

Den 7.: Strážný – Stožec (11,2km)

Snídáme, balíme, ještě koukám, že přímý vlak ze Stožce do Českých Budějovic jezdí každé dvě hodiny. Předpověď hlásí bouřky až kolem druhé odpoledne, do té doby by to mělo být ok, snad to stihneme. Vyrážíme na cestu, na konci Strážného potkáváme dvě starší paní, které si nás pamatují z nocoviště na Bučině. Varují nás před ovády u Stožecké kaple, ale i před svozy dřeva, které probíhají od Českých Žlebů do Strážného. Loučíme se a pokračujeme vzhůru. Vidím, že nás čeká cca 200m úsek podél velké silnice, kde docela svižnou rychlostí projíždějí i kamiony. Vysychá mi v ústech a ještě zvažuju, že se vrátíme a půjdeme druhou stranou po červené. Volá mi do toho paní správcová, že jsem na pokoji zapomněla nabíječku. Super. No nic, nevracíme se a jdeme vstříc úseku cyklotrasy po silnici. Házím obě děti do vozíku a nasazuju extra rychlé tempo. Míjíme autobusovou zastávku, u minimarketu sjíždíme doprava, a napojujeme se zase na menší cestu. U rozcestníku Hliniště chvíli zvažuju, zda nejít alespoň po cyklotrase přes Lenoru a tím se vyhnout úseku svozu dřeva, ale černé mraky a extra kilometry mě přesvědčí, abychom pokračovali dál.

Starší střídavě jede na kole a střídavě sedí s malým ve vozíku, kopec je pěkně strmý, a zvlášť s vyhýbáním projíždějícím autům je to docela nepříjemné. Zanedlouho za sebou uslyším hřmění, ale zdá se mi, že mraky spíš míří k Lenoře, a že by mě to mohlo minout. Obě děti mezitím usínají, a když přicházíme k prvním vyšším stromům, začíná kapat. Chvíli čekám, co z toho bude, a když se déšť jen zhoršuje, vyndavám pláštěnku a začíná nejnáročnější část celého přechodu Šumavy – skoro čtyři kilometry nepříjemného stoupání s plně naloženým vozíkem a v totálním slejváku. Postupně ukrajuju z cesty desítky metrů, vždy od většího stromu k většímu stromu, kde jsem se po chvilkách schovávala před slejvákem. V jednu chvíli kolem mě projíždí pár na motorce, který se za 20minut vrací z protisměru, a ptá se, zda nepotřebuju pomoc, zda se mi něco nestalo. Poděkovala jsem, ale vysvětlila, že přesně takhle je vše v pořádku. Pomaloučku vidím začátek Českých Žlebů, odkud bude trasa zas strmě klesat a v duchu jásám. Jásot mě přechází, když míjím stádo býků, kteří si to vykračují přímo k silnici, kde je ode mě dělí jen 2 natáhlé drátíky. Představuju si, co bych dělala, kdyby se proti mně vyřítili, zda beru děti a běžím s nimi na pole, nebo je naopak barikáduju ve vozíku a sama se obětovávám. Nepokouším se o oční kontakt a do posledního dechu obcházím stádo dál a dál do kopce. Pauzu dávám, až když nevidím ani jedny rohy.

Déšť slábne v Českých Žlebech, odkud už jen čtyři km k vlaku. Malej spí, takže nikde nezastavuju, jídlo dáme po cestě ve vlaku nebo ve Stožci, pokud nám vlak ujede. Míjíme Hotel České Žleby, který má pro děti skvělé zázemí, ale v době plánování puťáku měl už na naše termíny plno. Stále klesáme, zanedlouho dorážíme do Stožce. 20 minut před odjezdem vlaku do Budějek. Hurá. Jdeme rovnou na nádraží, svačinoobědváme a za 20 minut nasedáme do poloprázdného vlaku. Vozík zabrzďuju a gumičuky připevňuju kolo a vše, co se dá. Cesta trvá 2h20min, už ani nevím, jak to s dětmi zvládáme, ale za několik svačinek, pohádek, procházek po vlaku, a kojení, přijíždíme.

Měli jsme mít 15 minut na přestup na vlak do Benešova, který končil v Praze na Hlavním nádraží. Při menším boji s předním kolečkem a výtahem nasedáme do vlaku s destinací Praha Hlavní nádraží, přičemž nás pan průvodčí popohání, že už musíme jet, a znechuceně prohlíží náš vozík a ptá se, kam ho dáme. Spolu ho vytáhneme do prostoru pro kola a jdeme si sednout do kupé. Už tady mě mohlo napadnout, že náš vlak kupéčka mít neměl, a vskutku, brzy se ukázalo, že jsem si spletla vlaky a v Benešově určitě vystupovat nebudeme, jelikož jedeme rychlíkem do Prahy. Nevadí, domů jsme se i tak nakonec dostali.