Roadtrip: Na Balkán s dětmi

Článek pro nás sepsala Martina Čelišová.

Tak jsme si to vyzkoušeli. Vyzkoušeli jsme si s mužem vyrazit na měsíční cestu s roční dcerou. Vybrali jsme si Balkán a konkrétně Bosnu a Hercegovinu, což se nakonec ukázalo jako ta nejlepší volba! Je tam všechno, co jsme potřebovali k životu – nádherné hory plné jezer, vodopádů a výhledů, k tomu krásná města, ve kterých jsou nakombinované vlivy všech etnik a náboženství, které tento kout světa po staletí formovaly. Místy nám to čistotou a obchody (Edeka, dm) připomínalo Německo, kam spousta Bosňáků za války utekla a teď se vrací i s německými návyky zpět. Čím víc jsme se ale snažili porozumět složitým vztahům mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky, tím míň jsme to tu celé chápali, ale o to víc fascinující nám to tu přišlo.

Po cestě jsme si odskočili na 5 nocí do Černé Hory a na 6 dní do Chorvatska na ostrov Mljet – to bylo na vydechnutí, ale nakonec jsme zjistili, že neustále v pohybu je nám líp než na jednom místě.

Cestu domů jsme zvládli z Národního parku Una v Bosně až domů do Brna za jeden den. Vyráželi jsme v 10.30, přijeli jsme ve 23:00, ujeli jsem 700km, po dálnici ale vedly jen necelé dvě třetiny.

Náš roadtrip trval 28 dní, ujeli jsme 3200km (z toho po nezpevněné cestě tak 500km).
Martina ČeliŠová

Kde jsme spali?

Spali jsme na 16 různých nocležištích – 17x v apartmánu (2x Tuzla, 3x Sarajevo, 2x Žabljak, 1x Herceg Novi, 6x Mljet, 2x v Mostaru, 1x v Jajce). Vybírali jsme aspoň 50m2, ať má Mia tolik místa jako doma, cenově to vycházelo na zhruba 800 korun za noc za celý apartmán, chtěli jsme být v centru, mít parkování hned vedle, nejlépe i klimatizaci (někdy bylo venku i 36 stupňů), a hodnocení na bookingu samozřejmě minimálně 9,3! A dvakrát jsme měli dokonce pračku!!). Apartmány jsme měli ve městech, tam fakt nemělo smysl spát ve stanu, chtěli jsme si bosenská města užít).

Ve stanu jsme spali 2x (jednou na divoko Rezervace Konjuh, jednou v kempu Národní park Sutjeska – jsme bojíni a prostě jsme měli strach, že nás sežere medvěd, proto tak málo nocí v divoké přírodě, s Miou v náruči by se asi utíkalo blbě). Dále 5x v chatce (2x Durmitor (Katun Ljeljenak, Katun Bungalows, 2x národní park UNA, 1x pohoří Prenj Kameno Vrelo) (chatky byly perfektní, někde naprosto nic, jen tvrdé postýlky, ale zato uprostřed hor, v přírodní rezervaci Una jsme měli malinkou roubenku i s tekoucí vodou a splachovacím zachodem – tekl přímo do Uny)- 1x v zahradním domku (Osijek Chorvatsko, 1. noc)- 1x v kamenném starém domě (Etnohouse Lukomir) – 1x v pokoji v rodinném domku (Počitelj)

Co na to dcera?

Co se týče cestování s ani ne rok a půl starým dítětem, bylo to jednodušší než jsme si mysleli. Možná je to tím, že je Mia hodně zvyklá jezdit v autě, bere to jako přirozenou součást dne někam se přepravovat, takže se ničemu moc nedivila, naopak, auto byla po čase vlastně její jediná jistota, pořád se na něj ptala, a i když jsme se zrovna nikam nepřemisťovali, potřebovala se na něj aspoň jít podívat, jestli je v pořádku 🙂

Mia si celkem rychle zvykla na cestovní režim a to, že spíme skoro každý den jinde. Vždycky rychle pochopila, kde spíme, když jsme převzali klíče a vybalili pár věcí, a když jsme se pak vraceli z výletu, mířila neomylně do nového jednodenního domovu.

Největší strach jsme měli z jakýchkoliv dětských nemocí, které dokážou pěkně potrápit doma, natož venku. Vždy s sebou beru fakt vytuněnou lékárničku, i když jedeme do civilizace, protože teploty a bolesti přece přichází zásadně v neděli večer v lese. Bosna navíc není nijak daleko a za noc by se to domů dalo případně zvládnout. Možná díky tomu, že jsme moc neočekávali, měli připravené záložní plány a koupili si to nejdražší cestovní pojištění, co jsme sehnali, se nám to všechno tak nějak v klidu povedlo! 🙂