Tour du Mont Blanc s dětmi

Michaela Patáková

Trek Tour du Mont Blanc jsem plánovala hned, jak jsme přešli loňský rok Dolomity po Alta Via 1. Všichni v různých cestopisech tyto dva treky srovnávali, tak jsem ho samozřejmě potřebovala zažít taky. Navíc… Kroužit kolem nejvyšší hory Evropy… To přece musíme Darince ukázat. Tak pojďte s námi zažít Tour du Mont Blanc.

Cesta na začátek treku

Vyjeli jsme asi ve dvě v noci k jezeru Ammersee v Německu, že si jako napůlíme cestu, a pak to dorazíme do Les Housches, kde se okruh začíná. Nápad to byl dobrý, výsledky však… Zapomněla jsem říct, že ty dvě ráno byly v sobotu, takže po pracovním týdnu a s úplně s minimem spánku. Ještě před Vídní jsme si museli dát šlofíka (to jsme ještě naštěstí neměli informaci, že nocleh v autě v Rakousku se platí asi 14 tisící eury). Stačila ale hodinka a jelo se dál. U jezera jsme byli asi v jednu odpoledne. Oproti rannímu plánu s velkým zpožděním, ale aspoň jsme si dali skvělý oběd v malebné restauraci s výhledem na jezero, obklopení asi tisíci vosami (přiletěly samozřejmě až k jídlu). Takže po Darinčině hysteráčku, že ona nebude jíst řízek s vosou, nýbrž s bramborem, jsme si ho nechali zabalit. Tom si šel odpočinout na travnatou pláž a my jsme se s Darinkou vydaly na průzkum jezera. Kromě super hřiště s vrakem lodi tam byla i super voda, takže se jen velmi neochotně sušila ručníkem, když byl čas vyrazit dál. „Tak mi ale kupte aspoň zmrzlinu na cestu nebo se upeču.“. Občas nevíme, jestli se těm Darinčiným výrokům smát nebo ji vyzvat k respektu k jejím veleváženým rodičům. Pro tentokrát vyhrál smích a odjížděli jsme s melounovým twisterem a s nadějí, že se nepoblije hned za první zatáčkou.

Čas cesty jsme úplně nevypočítali, takže francouzské Les Housches nás přivítalo v jedenáct v noci zavřenými kempy a svítící rezervou v autě. Trošku demotivovaní jsme vyrazili hledat nejbližší benzínku. Samoobslužné čerpací stanice známe z dřívějších cest – v pohodě dotankujeme a pak vymyslíme co dál. Ta malá/velká plechová kraksna si vzala čtyři tisíce a do nádrže nám ani nekáplo. Infolinka samozřejmě hluchá, protože kdo by v noci pracoval. S vypětím všech sil (našich a našeho auta) jsme zajeli na nejbližší parkoviště kamionů. Prostě přespíme tady.

1.den: Tour du Mont Blanc (Les Housches – Le Champel)

Ráno nás probudily kapky bubnující na střechu auta. Vážně??? Asi k těm kapkám přidám pár slz. Naštěstí to byla jen krátká přeháňka. Hned vedle nás parkovali nějací spáči s podobným osudem. S porozuměním jsme se na sebe usmáli a jeli hledat další benzínku. Prostě to zkusíme znova no.

V pohádkách je všechno do tří, že? Nám se podařilo natankovat na čtvrtý zoufalý pokus, kdy konečně druhá plechová kraksna přijala naši kartu. Tak fajn. Můžeme jet domů. Teda!!! Samozřejmě na parkoviště a hurá do hor.

S parkovišti to bylo podobné jako s kempy. Nikde se nedalo zaparkovat. Jediné volné bylo parkoviště s obrovskou cedulí, která dost názorně vysvětlovala, že po 12ti hodinách auto odtahují. Tak se trošku poptáme okolí a internetu. Obojí nám posvětilo parkovací místo. Nějací Češi z Olomouce už tam parkují od včerejška a prý má ta cedule zatím jen zastrašující funkci. A taky už nám to bylo trošku všechno jedno, chtěli jsme už hlavně vyrazit do hor.

Sbalili jsme si naše hodně kilové krosničky, posnídali francouzskou bagetu s českou paštikou a … konečně vyrazili na pouť kolem nejvyšší hory Evropy – proti směru hodinových ručiček.

Cesta začínala asi několika tisíci schody. Po probdělé noci jsme se na sebe s Tomem podívali asi na čtvrtém schodu – umřeme tady. Pořádně jsme se rozešli asi až po pátém kilometru, kávě a zmrzlině. Cestou jsme potkávali docela dost lidí všech možných národností – oni nás všichni předběhnou a půjdeme úplně sami. Pro všechny byla samozřejmě zase Darinka „star“ a „ strong girl“ a „impressive girl“. Stejně jako v Dolomitech loni. Jako dobře. Jsou jí čtyři, ale NEMÁ ŽÁDNÝ BATOH! Skáče jak kamzík, zdrhá pryč a po kilometru sedí na šutru se znuděným pohledem „Kde jste?“. Zastavilo ji až vedro. To jsem až tak moc netušila, ale vedro fakt špatně snáší. Což znamenalo, že jsme pochod s ní hodně špatně snášeli my. Při stoupání do našeho dnešního nejvyššího bodu Col de Voza jsme pořád poslouchali: „Mami já na tom slunku jako fakt trpím.“ Za stálého pofňukávání jsme ale přece jen tento kopec zdolali. Světe div se, byla tam zmrzlina, studená voda a osli. Fňukání zažehnáno. Zmrzlina byla dokonce s Elsou z Ledového království, takže horské nebe.

Zbytek cesty lemoval stín a vodopády. Z Darinky se stal Usain Bolt a opět jsme ji nemohli dohnat – to je ta lepší verze – děkuji. Doběhli jsme ji až u obrovské ledovcové řeky. Hučelo to jako blízko se vznášející vrtulník. „Ne, tady se koupat určitě nebudeš, Darinko“. Přešli jsme přes dřevěnou lávku a za chvíli se nám objevil výhled do krásného údolíčka s malebnou horskou vesničkou. Vyhlídli jsme si místo, kde bychom zhruba mohli postavit náš tarp a šli to zkusit.

Vesnička se jmenovala Le Champel. Byla tam krásná kaplička, historická tabule (celá ve francouzštině – vyfotila jsem si ji s úmyslem domácího překladu). Místo, které jsme si vyhlídli bylo jak jinak než u krav a opuštěného horského hotelu. Krásné místo bylo přímo před hotelem, ale chtěli jsme se trochu víc schovat. Ve Francii se může kempovat až od 2000 m.n.m., a to jsme ještě nebyli. Obcházeli jsme hotel kolem dokola a hledali nejlepší místo. Při tomto hledání jsem až po pás zapadla mezi větve nějakého posekaného keře nebo stromu. Když jsem se celá podraná vyškrábala zpátky, zavelela jsem, že budeme spát před hotelem a hotovo. Je tam krásný výhled na zasněžené vrcholky – „Mami já tam chcííííí! Tam je sníh, já chci stavět sněhulákáááá“ – a krásná rovinka.

Pro dobrý pocit jsem si ještě říkala, že se zeptám místních chatařů, kteří na nás potencionálně mohli vidět. Chytla jsem Darinku za ruku (to je dobrá výbava, už mám nachystané věty, jak je tady ten zajíček Duracell unavený a nemůžeme jít dál; sněhové vrcholky a stavění sněhuláka vynechám). Nikoho jsme ale venku neviděly. Alespoň jsme v nedaleké studánce doplnily vodu.

Darinka na našem spacím místě objevila mateřídoušku, takže jsme si uvařili čaj, večeři a rozhodli se spát pod hvězdami. Na horách přece rosa nepadá.

2.den: Tour du Mont Blanc (Le Champel – Aire de bivouac TMB)

Nádherná noc, nádherné hvězdy a nádherně mokré spacáky. Tom se na mě podíval s pohledem „já jsem ti to říkal“, ale neříkal nic. Po deseti letech už mu čtu myšlenky. Nevadí, krásné horské ráno, sušíme spacáky na sluníčku, vyrážíme v devět. Máme dovolenou ne?

Naše dnešní putování startovalo klesáním do další vesničky Les Contamines. Bylo zase horko a bylo to trochu asfaltové peklo. Nicméně po pár kilometrech jsme došli k nádherné, blankytně modré řece. Byl čas oběda a my jsme pro tento trek zvolili strategii obědového spaní. Nosítko jsem měla sice v krosně, ale bylo to přísně tajné. Samozřejmě jsme hupsli do řeky, uvařili oběd a Darinka se nádherně prospala ve stínu u bublajicí horské řeky. Vyspané dítě = spokojené dítě a to je přímo úměrné spokojeným rodičům.

Probudil se nám zase kamzík, který nevynechal jedinou skálu. Podle mě nachodila a nastoupala mnohem víc kilometrů než my. Po chvíli jsme dokonce objevili hřiště. To samozřejmě nelze vynechat, když jdete na túru s dítětem. U hřiště byla i velká studánka, kde se Darinka s radostí a pískotem osprchovala. Své nepálské harémové kalhoty, které se rozhodla pasovat na nejlepší outdoorovou výbavu si natáhla až přes prsa, aby měla šaty. Je prostě potřeba vytěžit maximum z toho, co je k dispozici. „Až přijedeme domů, tak žeknu strejdovi Jižíkovi, aby mi ušil sukňopodprsenku s Mont Blancem“.

K Darinčině radosti jsme po dalších pár kilometrech došli k nějakému obrovskému zábavnímu parku. (Tajně doufám, že tahle městská část už je u konce a budeme v pořádných horách). Bylo tady mini jezírko – nádherné a průzračné a plné šlapadel k zapůjčení. Co dělají tady na té malé louži? Bez velkého překvapení jsme si museli prožít „já chci na lodičkýýýýý a proč nemůžuuuuuuu“, naštěstí to ale rychle přešlo společně se zmrzlinou.

Tak. Teď to přijde. Musí. A taky přišlo. Čekalo nás obrovské stoupání k oficiálnímu bivaku. Aire de bivouac TMB. Pořád stoupáme kolem korýtek a studánek, vody je tady fakt hodně a z toho máme velkou radost. Stále jdeme podél krásné řeky s vodopády. I samotný bivak je u řeky, s krásným výhledem na hory. Když jsme dorazili, stálo tady už poměrně dost stanů. Bivak je zdarma, jsou tady kadibudky a hlavně ta řeka! Tom do ní okamžitě hupsnul v trenkách a sklidil potlesk od posedávajících hikerů. Už byl zase večer a poměrně chladno. I tady Darinka našla mateřídoušku. Dřepěla za malým výstupkem a sbírala, zatímco jsme stavěli stan. Dostala dva pokyny – nechodit k řece a vykouknout, když na ni zavoláme. Několikrát jsme zkusili, jestli to funguje až jsme se dočkali znuděného „co zaseeee“. Uvařili jsme Darinčinu mateřídoušku, večeři a šli spát.

3.den: Tour du Mont Blanc (Aire de bivouac TMB – Refuge de la Croix du Bonhomme)

Parádní spaní. Konečně jsme docela vysoko, a tak nás čekalo chladné ráno. Darinka se vzbudila s tím, že nutně potřebuje čůrat, a tak mě nenapadlo nic lepšího, než ji vystrčit přímo před stan. Jako kdyby se v tom, po dokonání potřeby, v těch teplých merino ponožkách neprocházela, bylo by to lepší. No nic, budeme prát. Taky jektala zubama a trochu pofňukávala, že je zima.

Navlíkli jsme na ni všechny vrstvy jen proto, abychom po půl kilometru všechno sundávali a převlékali se do kraťasů. Tyto zastávky, sotva se rozejdu úplně nenávidím. Nejlepší je, když nahodíte tu těžkou krosnu, konečně si nastavíte hůlky a vedle vás se ozve dítě, že chce jednu hůlku jako trekovou hůlku a druhou jako mikrofon (rozuměj – jednu kratší a druhou o trošku delší). Když to všechno přenastavíte, uděláte pár kroků a slyšíte „kakat“, hodíte vzteky krosnu na zem a… počítáte do deseti. Uff…

Po dvou dnech v horských vesničkách jsem se už vážně těšila na „pořádné hory“. Tento den nás čekalo několik vrcholů nad 2000 m. n. m. Konečně!

Darinku neopouští myšlenka na sněhuláka. K mému překvapení – po několika ušlapaných kilometrech, řekách, kde jsme se zase koupali, přenádherných výhledech, které jsme viděli a pozorování ovčáckých psů nahánějících ovce, jsme opravdu přišli k místu kde, světe div se, byl v srpnu sníh. Okamžitě jsme se v něm vyváleli, postavili vysněného sněhuláka a pořádně se zkoulovali. Měla jsem z toho sněhu snad větší radost než Darinka.

Při výstupu do sedla Col de Bonhomme ve 2329 m. n. m. jsme potkali několik oslů, tahajících věci svým vodičům. Darinka projevila lítost nad tím, kolik toho tahají a „proč si to ti lidi neberou sami, jako my?“. Je to moje holčička.

Na tomto našem vrcholu jsme udělali Darince improvizovaný přístřešek z karimatky a krosen, aby se mohla vyspat. Mezitím jsme s Tomem obdivovali krásy hor a okolních výhledů. Pár Asiatů se mě přišlo zeptat, jestli už je vidět Mt. Blanc – wow, musím už vypadat fakt zkušeně. 😀 Vidět ovšem nebyl. Musíte hoši ještě popojít.

Po šlofíčku jsme vyrazili k Refuge de la Croix du Bonhomme. Chtěli jsme jít ještě 5km minimálně, ale když jsme u chaty objevili „neoficiálně oficiální“ bivak s neuvěřitelným výhledem a hýkajícími osly. Rozhodli jsme se, že dnešek bude odpočinkovější a rozbili náš tábor tady. U chaty byl opět zdroj vody. V chatě i zdroj elektřiny, ale všechny zásuvky byly obsazené.

Po milionu fotek s osly i bez jsme uvařili naše další Adventure menu a Darinka prohlásila, že bude spát jak dudek. Výborně.

4.den: Tour du Mont Blanc (Refuge de la Croix du Bonhomme – La Casermetta)

Naše dítě je ranní ptáče. V horách je to obrovská výhoda, protože nikdy nezmeškáte východ slunce. A tady teda byl! Nádherný východ slunce zpoza monumentálních hor. A ještě ke všemu suchý stan – měla jsem pravdu, vysoko v horách prostě rosa není! Vůbec se nám nechtělo jít dolů z tohoto krásného místa, a tak jsme se rozhodli, že to vezmeme alternativní trasou TMB přes sedlo Col des Fours. Je kousek od nás ve výšce 2665 m. n. m. a tím pádem i nejvyšší bod celé trasy. Zase jsme museli zastavit po pár metrech. Teď za to nemohla Darinka, ale Tom, který potřeboval nutně využít krásy místních kadibudek.

Šly jsme s Darinkou pomalu nahoru, obdivovaly jsme výhledy a hledaly zajímavé kamínky. Darinka našla nádherný kámen ve tvaru srdíčka, fakt se povedl. Tom nás po chvíli došel se slovy, že je idiot a vracel se zpátky. Zapomněl tam kšiltovku. My prostě dneska neodejdeme. Jak jsme tak zase čekaly, sundávala si Darinka své ranní vrstvy oblečení, takže bychom mohli zase chvilku jít a nezastavovat po pár metrech.

Šli jsme opravdu jen chvilku, bohužel dostatečně dlouhou chvilku, abychom poodešli od místa, kde Darinka pravděpodobně nechala ten srdíčkový šutr. Vracet se rozhodně nikdo z nás nechtěl, už jsme byli skoro nahoře. Dneska bude asi takový chvilkový den – bylo mi jí líto, ale zas jen chvilku. Tak velkou scénu už jsem dlouho nezažila. Při doprovodném pláči a řevu jsme pokračovali dál a snažili se udržet poslední zbytky nervů. Naštěstí se objevilo velké sněhové pole a taky!!! První pořádný výhled na Mont Blanc. Všechny chmury byly zahnány, protože dělat v srpnu sněhuláky a andělíčky je prostě boží. Srdíčko si nakonec vymodelovala ze sněhu, ale i tak ji ten ztracený kámen pořád mrzel. „Doufám, že ho najde nějaká jiná holčička a bude mít radost“. Už je to zase miláček. V sedle jsme potkali nějaké Asiaty v mačkách. Doufám, že jsou jenom přeopatrní, protože mačky jsme si fakt s sebou nebrali. Pomalu jsme začali scházet dolů.

Šli jsme nádhernými, rozkvetlými loukami a brodili se všudypřítomnými vodopády. Na jednom krásném místě s výhledem na kamzíky a sviště jsme si udělali kávičku, Darinka dostala svou vysněnou horalku a všechno bylo zalité sluncem. Pod kopcem jsme potkali krávy, Darinka je s respektem obcházela.

U řeky jsme si chtěli dát naši obědovo-spánkovou pauzu. Za obletování hovad jsme vytvořili Darince improvizovaný přístřešek. Už ta hovada značila, že začíná být něco špatně. Nachystala jsem jídlo a Tom dal vařit vodu. Teda… Nedal. Nefunguje nám vařič. Malinko jsem začala panikařit, ale otázku „co budeme dělat?“ jsem fakt pokládat neměla. Tom mi s ledovým klidem oznámil, že pojedeme domů. Bez vařiče přece nemůžeme pokračovat že!?!?! Teď jsem pro změnu chtěla dělat scénu já. Ale spolkla jsem ji, protože jsme uslyšeli několik bouřkových hromů. Rychle jsme všechno sbalili. Asi kilometr od našeho místa s hovady byla horská chata Refuge des Mottets. Zatímco jsem Darince objednávala palačinky (ať se nají aspoň to dítě), Tom rozchodil vařič. Velká úleva. Přemýšlela jsem, jestli dělat tu scénu, ale měla jsem hlad a rozhodla jsem se, že počkám po obědě. Darinku jsme uložili do stínu pod stůl a mezitím dobíjeli v chatě powerbanku. Na nástěnce jim tam visela předpověď počasí. Byl tady nulový signál a to, co jsme viděli se nám vůbec nelíbilo, samé mráčky, kapky a blesky. Musíme utéct do té Itálie.

Po obědové pouze jsme se tedy vydali dál. Čekalo nás stoupáníčko ke hranici. Darinka byla nějaká nemotivovaná. Jásala sice u koz, které okupovaly místní skálu, obdivovala psy, kteří je hlídali a dokonce se opodál pásl bílý kůň, úplný Jurášek. Nicméně bylo horko a stoupali jsme do kopce. Museli jsme s Tomem vymýšlet motivační příběhy o horalce, která nám požírá všechny ostatní dobroty v krosně a až bude kulatá a vypasená, může si ji na vrcholu sníst. Kupodivu to zabralo a za chvíli před námi hopsal náš malý kamzík a volal „chyť si měěěěěě“. S hlavou jak balón po těchto příbězích jsme nakonec vyběhli k italské hranici v sedle Col de la Seigne 2516 m. n. m. Našli jsme tady nádherou mohylu s obrázkem Dalajlámy a tibetskými modlitebními vlaječkami. Nádherné místo, ale hodně tady foukalo, takže jsme rychle šli dál. Dál ke svištím rodinkám. Darinka běhala od nory k noře, jakoby neměla v nohách už asi 15 km.

Z ničeho nic se před námi objevila chata La Casermetta. Nebyla v žádné naší mapě a vypadala nově. Nicméně bylo zavřeno. To nám ale nevadilo, protože my už jsme potřebovali najít nějaké spací místo. To jsme objevili pod kopcem u řeky. Vytvořilo se tady malé stanové městečko asi o třech stanech, a tak jsme se přidali. Kempování u řeky miluju. Člověk si vypere, vykoupe se (s velkým sebezapřením jsem tam vlezla taky, dokonce dvakrát, i s hlavou), bylo to neuvěřitelně ledové, ale když tam vlezl Tom, tak já přece musím taky. Vylézt z té ledové řeky byl ale úplně skvělý pocit, dneska se nám bude době spát.

5.den: Tour du Mont Blanc (La Casermetta – Dolonne)

V noci asi třikrát pršelo, ale k mé velké radosti jsme balili úplně suchý stan. Paráda. Já prostě nemám ráda balení mokrých věcí. Jediné mokré věci, které jsme měli, byly ty vyprané z řeky. Jedinou věc, kterou jsme totiž doma zapomněli byla šňůra, špagát, jakýkoliv provázek. Obyčejně máme plnou krosnu takových věcí, ale teď… Nula… Zatímco Darinka pozorovala houf do sebe zamotaných chlupatých housenek a pořád volala „pojď se podíííívááát, to je fakt zajímavéééé, to se ti bude lííbíííít a pojď to vyfotííít…“, jsem rozvěšela její kalhotky a ponožky na moji krosnu a naše věci zmuchlala do igelitového pytlíku. Fuj. Snad se to povede vysušit později.

Housenky jsem samozřejmě vyfotila, opravdu to zajímavé bylo, a šli jsme.

Asi po kilometru jsme objevili chatu, kde bylo možné doplnit vodu, a po menších námitkách zdejších Italů, že právě vytírají, nám udělali i kávu. Cestou k chatě si Darinka nabrala do bot vodu v jedné z říček, kterými jsme se brodili, takže zároveň sušíme i její boty a ona dál pokračuje v gumákách (jo, fakt s sebou neseme gumáky a osvědčilo se nám to už nesčetněkrát).

Po poklidném rozjezdu po rovince kolem nádherných jezer a potůčků, ve kterých Darinka zkoušela nepromokavost gumáků se před námi objevil další kopec na výstup. Cestou nahoru jsme viděli zase hodně svišťů a hodně nor, takže nám cesta utíkala rychle. Darinka pořád dokola zpívala „svišti na golfovým hřišti“ – díky Tome, že jsi ji to naučil, a skákala od skály ke skále.

Když jsme vylezli na hřeben, hodně foukalo. Objevili jsme malou skalku, za kterou jsme se chtěli schovat v naději na bezvětří a Darinčin spánek. Bezvětří tam úplně nebylo a Tom chtěl jít dál. Darinka už ale byla fakt unavená a po malé hádce jsme zůstali. Udělali jsme jí závětří z karimatek a krosen a na trávě sušili vyprané věci. Samozřejmě byly všude úplně nádherné výhledy, takže jsem zase dělala milion fotek (až budu dřepět doma ve Zlíně, budu se mít čím kochat).

Když se Darinka vyspala, pokračovali jsme dál. Samozřejmě jsme objevili tisíc lepších míst na obědový kemping, včetně nádherného místa u malého jezírka, kde by se dalo i koupat. Škoda.

Po pár kilometrech nám začalo trochu pršet, ale mohli jsme se schovat v další chatě. Dobili jsme si tady elektroniku, Darinka si nedala horkou čokoládu (byla příliš horká, nevadí, dala jsem si já). Zjistila jsem, že noc by stála 36 euro na osobu. No… Byli jsme v obrovském ski areálu, bylo už asi pět hodin večer, ale určitě zase najdeme nějaké místo, kde budeme spát.

Našli jsme. Po trochu úmorném klesání asi 4 kilometry, kdy Darinka prohlašovala, že ji bolí takové ty čárky a obloučky nad kolínky, jsme našli místo pod sjezdovkou. Když jsme začali stavět tarp, našli jsme nějaký cizí kolík, takže už tu před námi asi někdo nocoval. Místo bylo zase u řeky, takže jsme se mohli v klidu umýt a těšili jsme se do spacáku.

I po docela náročných dnešních výstupech a sestupech jsme ale prostě nemohli usnout. Dokonce i Darinka usnula až v deset.

6.den: Tour du Mont Blanc (Dolonne – Rifugio Georgio Bertone)

Stan byl postavený na kompletně rovném místě, přesto jsme vůbec nespali. Teda my s Tomem. Darinka se vzbudila ve vynikající náladě s výkřikem JÁ-CHCI-VA-FLE.

Dnes nás čekalo město Courmayer. Včera jsme počítali zásoby a v duchu Cimrmana „krát dvě to mělo bejt“, nám chyběla nějaká vegetariánská jídla pro mě. Nojo, myslela jsem prostě na ty moje chudáčky, ať mají co jíst a svoje jídlo jsem nějak nedopočítala.

Nejprve jsme prošli malebnou vesničkou Dolonne a pak následoval Courmayer, čerstvé pečivo a pizza. Wow. Doplnili jsme i moje zásoby jídla a vyšli na cestu do Mordoru. Teda.. K Rifugiu Georgio Bertone. Znamenalo to vystoupat asi 750 výškových metrů za tři kilometry. Všichni kolemjdoucí se usmívali na Darinku a dělali obdivné grimasy. My s Tomem jsem jen funěli a občas zvládli udýchané „thank you“ nebo „yes, she´s strong“. Když jsme se konečně vyškrábali na ten kopec, naskytly se nám samozřejmě úchvatné výhledy a Darinka okamžitě usnula na lavičce u rifugia. Spala asi hodinu a jakmile se probudila, chtěla slíbenou klobásu v rajčatové omáčce. Milý Ital nám s úsměvem vysvětlil, že „kitchen is closed“. Darinka skoro začala plakat. Asi za minutu se ale vrátil a řekl, že Darince ji ještě udělají, porotože je „little warrior“. Paráda. Skvělá nálada je zpátky.

Pokračovali jsme dál do hor. Pořád jsem fotila krásné výhledy, motýly na kytkách, Darinku na skále, Darinku se šutrem a milion dalších. Najednou se před námi objevilo nádherné místo s výhledem na Mont Blanc. Už byl večer, a tak jsme k tomu místu slezli. Bylo tam asi milion komárů a… kravinců. Kravince jsme odházeli – Tom vypadal v jednu chvíli jako pizza boy, ale zakázal mi fotit ho s kravincem na klacku. Komáry vyhnal déšť. Začalo fakt hodně pršet, takže jsme postavili stan rychlostí support teamu formule jedna. Přes vrchol Mont Blancu byl mrak. Doufala jsem, že do rána odejde a budeme mít nejlepší výhled ze všech. I když mezi kravincema. 🙂 Tentokrát jsme za déšť byli vážně vděční. Ti komáři by nás asi sežrali za živa.

7.den: Tour du Mont Blanc (Rifugio Georgio Bertone – Grand Col Ferret)

Pršelo v podstatě celou noc, ale mokré jsou akorát plachty, které jsme tedy k mému smutku museli sbalit mokré. Nicméně! Mrak odešel a ráno se nám ukázal vrchol zasněženého Mont Blancu v celé své kráse. Ach…

Čekat na sluníčko před tou dvoutisícovou horou, kterou jsme měli za stanem, by bylo možná trochu čekání na Godota a my jsme chtěli putovat dál. Rozmočené kravince jsem ovšem v nose cítila ještě pět kilometrů od našeho nocoviště.

Darince byla i přes všechny své ranní vrstvy, včetně rukavic, zase zima. Dnes nás ale čekal menší výstup k Rifugio Bonatti, což je chata na titulní straně našeho guidebooku! Nalákali jsme ji na horkou čokoládu a hned bylo veseleji.

U rifugia jsme, kromě káviček, vysušili všechny plachty, protože už byl samozřejmě zase pařák a sluníčko osvětlovalo nádherné ledovce, na které jsme měli výhled.

Naše další putování vedlo opravdu dechberoucími výhledy na hory, údolí, řeky a vodopády. Prostě ty fotky jsou úplný kýč, ale když tam bylo tak krásně, že jsem fotila neustále a neustále něco natáčela. Lehkou skvrnkou na těchto dokonalých chvílích byli běžci. Sama jsem běžec, miluju běhání a tady se koncem srpna běží ultramaraton, takže už asi trénovali nebo já nevím. Cesta vedla úzkými pěšinkami, což znamenalo občas běžcům uhnout. To „občas“ bylo čím dál častěji, a i když byli všichni milí a říkali „merci“, měla jsem chvíle, kdy bych je už vzala hůlkou. Pardon.

Darinka pak začala rozvíjet své hry. Měla jsem být vedoucí baletního družstva, které vždycky tancuje na vrcholu hory a když někoho potká, zvedne hůlku na pozdrav. To její „a pak jakože žekneš, že…“ bylo milé jen chvíli.

Když jsme konečně slezli dolů k řece, umyli jsme se, rozvěsili prádlo na zdejší větvoví a začali vařit oběd. Darinka si dala svého pravidelného šlofíka, a i když jsem jí říkala, že „studená koupel je nejúčinější lék na spaní“, do vody nechtěla. Asi ten film ještě neviděla.

Zase jsme byli sami, bez běžců a lidí. Asi po hodince se Darinka probudila a konečně projevila přání se taky vykoupat. Voda byla ale tak ledová, že se v ní nedalo moc dlouho stát – tím pádem se nedalo moc dlouho rozmýšlet, zda si člověk sedne nebo lehne. „Mami, musíš mě tam posadit…“. Z videa i z fotek byste řekli, že ji týráme nedobrovolným otužováním, ale vždycky, když jsem ten její zadek vytáhla z řeky, řvala „ještěěěěěě“.

Musela jsem změnit heslo na „studená koupel je nejúčinější pomocník pro výstup obr kopce“. Obr kopec nás totiž opravdu čekal. Dnes jsem se měli dostat na hranice se Švýcarskem a to je – jak jinak – vysoko v horách.

Cestou na horu jsme potkávali zase krávy, před kterými Darinka utíkala a sviště, které Darinka lovila. Byla to taková krásná rovnováha.

V jednu chvíli jsem se otočila a to stálo za to. Ukázal se nám pohled na údolí, odkud jsme právě vyšli. Přesně uprostřed protékala řeka, ve které jsme se koupali a kolem se vinuly hory na kterých se pásly krávy. Prostě zase kýčovitý výjev z amerického filmu. Wow. Miluju to tady od začátku až do konce.

Na hranicích Itálie a Švýcarska v Grand Col Ferret (2537 m. n. m.) jsme stanuli asi v sedm večer. To byl čas na kemp. Věděli jsme, že ve Švýcarsku není spaní na divoko úplně povolené a měli jsme naplánované nějaké kempy, nicméně tady jsme prostě zkusili štěstí a ještě s jedním hikerem jsme postavili stan kousek pod vrcholem na Švýcarské straně. Dál už nedojdeme, i kdybychom chtěli. K Darinčině velké radosti tady bylo i malé sněhové políčko, kde jsme se samozřejmě museli zdržet – to nikdy neomrzí. Stanovali jsme úplně v mraku, nebo v mlze, to jsme se nemohli shodnout. Těšila jsem se na krásný východ slunce, protože jsme byli vysoko, a taky že budeme balit ráno suché věci, protože jsme přece vysoko, kde nepadá ta rosa, že? V osm už jsme zalezlí ve spacácích, Darinka ale usíná až v deset. Asi má příliš mnoho zážitků. Achjo.

8.den: Tour du Mont Blanc (Grand Col Ferret – Fort de Praz)

Sucho? Slunko? Kde? Máme totálně mokrý stan z obou stran. Tahle mírná deprese mě přešla hned, jak jsem vylezla ze stanu. Úplně nádherný, tajuplný východ slunce. Tajuplně vypadal proto, že byl trochu zahalen mlhou a horami se nesl tajemný opar. Tato nádherná atmosféra ovšem fyzicky způsobila, že musíme rychle sbalit mokré plachty než zmrzneme. Darinčino obligátní, ranní „mě je zimaaaa“ už jsme přešli protočením panenek a doporučili jsme jí obíhat blízký šutr.

O pár metrů níž, když jsme slezli pod tajemný opar, už na nás číhalo to teplé slunce. A taky hromady svištích rodinek. Asi se zrovna probouzeli a my jsme byli prvními vetřelci v jejich teritoriu. Viděli jsme jich totiž opravdu hodně a Darinka byla samozřejmě nadšená. Málem jsme měli nového domácího mazlíčka. Ještě o kousek níž jsme opět potkali krávy. Darinka v gumákách vypadala přesně jako děvčátko od krav, jakoby sem patřila. Hned si taky vzpomněla na Heidi, děvčátko z hor, kterou jsme nedávno četli.

Ve Švýcarsku jsou extrémně drahá data. Připravili jsme naše vystresované rodiče ve Zlíně na to, že se jim tři dny neozveme a já jsem se docela těšila na digitální detox. Asi čtyři kilometry od našeho bivaku stálo Riffugio La Peule, kde jsme se rozhodli usušit plachty a taky – světe div se, poslat zprávu o dalším vývoji naší výpravy domů, protože tady uprostřed hor a ničeho, měli wi-fi.

Od La Peule jsme se vydali alternativní trasou – vrchem přes hory. Klasická TMB vede spodem podél řeky, ale my jsme si radši vybrali dobrodružnější trasu. Časově to bylo podobné a nechtělo se nám jít pak po cestě.

Darinka se rozhodla, že se stane downhill runnerem. Celou cestu do La Fouly v podstatě běžela a zpívala, a taky se rozhodla nás týrat svou vymyšlenou angličtinou. Když jsme náhodou nevěděli, co nám říká, propadala téměř beznadějnému pláči, že neříkáme to, co ona chce a reagujeme jak dva hotentoti.

Po cca osmi kilometrech jsme udělali zase obědovou pauzu u řeky. Bylo to krásné, romantické místo. Až na kousek u řeky stojící bagr, který nám hyzdil atmosféru.

Další cesta vedla malebnou švýcarskou vesničkou až k suvenýr shopu v La Fouly. „Ne Darinko, plyšového bernardýna se soudkem s švýcarskou vlajkou fakt nepotřebuješ“. Dostala zmrzlinu a šli jsme dál.

Procházeli jsme i kempem v La Fouly, kde jsme původně chtěli spát. Kilometrově nám to ale prostě nevycházelo. Alespoň jsme se tady zastavili na dětském hřišti, kde si Darinka hodně užila zippline atrakci. Bez velkého přemlouvání jsme se ale vydali dál podél řeky. Byla nádherně modrá a šlo se nám dobře. Potkali jsme milý párek Švýcarů, kteří šli TMB před deseti lety. Při otázce, kam máme namířeno jsme se trochu zapotili. Nechtěli jsme úplně veřejně přiznávat ten náš punk, protože do Champex Lac, kde je další kemp je to odsud ještě 17km a zatím jsme neměli nejmenší tušení, kde budeme spát.

Pokračovali jsme dál a Darinka vymyslela další hru, tentokrát hádankovou. Kdybyste nevěděli co je to „plác, plác“, tak já vám prozradím, že je to ještěrka, která se vyhřívá na kameni. Ovšem „plác, plác“ s jinou intonací je ještěrka lezoucí po skále. Bylo to těžké, ale nakonec jsem získala docela vysoký počet bodů.

Náš osobní kemp jsme našli doslova v mechu a kapradí. Zdálo se beznadějné, že někde ve svazích u naší pěšiny najdeme spaní, ale Tom to nakonec dokázal. Jediný plácek široko daleko a ještě pěkně schovaný. Náš zelený stan úplně splynul s okolím. Při převlékání jsem Darince objevila třísku nebo trn na vnitřní straně stehna. Pěkně blbé a bolestivé místo. Při pokusu o vytáhnutí náš bivak už nebyl tak tajný. Podle mě celé Švýcarsko vědělo, že spíme zrovna tady. V lékárničce nám chyběla jehla a pinzetou to nešlo. No necháme to na zítra.

Taky jsme s Tomem vymysleli večerní hru – kdo zabije víc komárů, vyhrál. Dobrou noc.

9.den: Tour du Mont Blanc (Fort de Praz – Champex Lac)

Komáry se nám asi podařilo docela zpacifikovat, ale i tak jsem nespala. Pořád po mě něco lezlo nebo možná jenom „lezlo“. Celou noc jsem se plácala a odháněla existující i neexistující mravence. Ke všemu jsem šla v noci čůrat a v té tmě jsem pak nemohla najít stan. Hodně jsem si oddechla, když se konečně rozednilo.

Tom s Darinkou ještě spali a já jsem se rozhodla sejít dolů k řece a smýt ze sebe všechno, co mě v noci obtěžovalo. Bylo to možná půl kilometru od našeho ležení a ze srázu dolů. Vydala jsem se po nějakých zvířecích pěšinkách, ale skončily v místě, kde jsem je potřebovala nejvíc – i ty srny byly dost chytré na to, aby tam nelezly, ne tak já. Sklouzla jsem se dolů po sypké hlíně, a konečně byla u řeky. Bylo to příjemné osvěžení, umyla jsem si hlavu a vyčistila si zuby u té nádherné, průzračně čisté řeky. S pocitem znovuzrození jsem se vydala zpátky. Byl to v podstatě horolezecký výkon. Hlína mi ujížděla pod nohama a kdyby praskla jen jediná větvička, které jsem se, jako jistícího lana přidržovala, skutálela bych se pěkně zase zpátky. Když jsem se konečně doslova vyškrábala nahoru ke stanu, měla jsem pocit, že se potřebuju znovu umýt. Tom už byl vzhůru a rozhodl se, že půjde taky. Vrátil se v nepoměrně kratším časovém úseku než já, a to se koupal celý. Navzájem jsme vůbec nechápali, kudy jsme šli. Šel určitě k úplně jiné řece v úplně jiném státě.

K mé obrovské radosti jsme balili suché plachty. Tom to úplně nechápe, ale já mám prostě vždycky obrovskou radost, když vstáváme se suchým stanem. Vlastně o nic nejde, ale vadí mi ten pocit, že je v krosně něco mokrého a studeného. Brr..

Naše další putování vedlo přes krásné horské vesničky Fort de Praz a Issert až do Champex.

V Issert jsme našli hezkou kavárnu, kde jsme ulovili čerstvé croissanty. Darinka k nim dostala ještě sušenky za roztomilost a pokračovali jsme kousek dál na prosluněny kopeček s krávami, kde jsme si uvařili kávu a snědli to úžasné čerstvé pečivo. Přiletěl za námi motýl, který se zdál úplně ochočený. Pořád na nás sedal a samozřejmě jsem Darince udělala tisíc fotek s motýlem na ruce, na čele, na rameni… Kolem nás prošly první hikerky v protisměru a záviděly nám tento vzácný motýlí moment.

Pokračovali jsme dál ve směru Champex. Pro Darinku to byla super zábavná cesta, šli jsme totiž po nějaké houbové naučné stezce plné sošek dřevěných zvířat a cedulí s nejrůznějšími hřiby. Motivace tedy byla jasná – „najdi další zvíře, najdi další houbu“. Objevili jsme taky velkou jeskyni, kterou bylo třeba prozkoumat a na okolních skalách trénovali horolezci, což je pro Darinku vždy fascinující zážitek. Už ji fakt budeme muset přihlásit do nějakého horolezeckého kroužku.

Po osmi kilometrech jsme dorazili k jezeru v Champex. Darinka si samozřejmě hned dala koupel, i když vřískala, že je to ledové. Taky jsme jí konečně za dalšího velkého řevu vytáhli tu třísku.

O kousek dál, v malé pekárničce, jsme objevili luxusní koláče. Bylo to listové těsto s velkou vrstvou borůvek, malin a ostružin. Úplně za odměnu.

Hledali jsme místo, kde se Darinka vyspí a zároveň nám tam ideálně dobijí powerbanku. Myslela jsem, že to půjde v místním kempu, ale nabíjení bylo povolenou pouze pro ubytované a ubytovat se ve 12 v poledne v kempu kvůli nabíjení powerbanky jsme samozřejmě nechtěli. Štěstí jsme našli až u lanovky, kde nám milá slečna, která ji obsluhovala powerbanku napíchla do sítě. Darinka se mezitím vyspala a pak jsme pokračovali dál, vstříc poslední noci ve Švýcarsku.

Tom avizoval, že nás čeká velké stoupání. Asi čtyři kilometry jsme šli ale relativně po rovině kolem blankytně modré řeky a nechali jsme se tím příjemně ukolébat.

Pak to ale samozřejmě přišlo. Stoupáček. Stoupáček, kde nebyly úplně výhledy, ani zajímavé skály, takže pro Darinku vrchol nudy. Mě začalo tak jako divně bolet stehno a celkově jsme začali být hodně unavení. Zdálo se, že jediný, kdo má trochu energie je Tom. Byl vysoce motivovaný dojít co nejdál. My jsme s Darinkou měly ale trochu jiný názor a po asi 16ti ušlapaných kilometrech za tento den, jsme potřebovaly už lehnout. Nikde nebyl vhodný plácek pro stan. Z jedné strany pěšiny sráz dolů a z druhé strmý svah nahoru.

Najednou jsme ale uviděli místo, na které v mojí hlavě zasvítilo slunce a zahrál andělský chorál. Byl to nějaký pozůstatek kamenné horské chaty (asi). Zbyla tam jen zídka a krásný rovný plac, tak akorát velký. Z okolních stromů jsme si udělali sušák na oblečení. Toto místo bylo sice hned u trailu a moc schované nebylo, ale nemáme na výběr.

Asi 200 metrů od našeho noclehu byl nádherný vodopád. S vděkem jsme tam s Tomem vlezli a skvěle se osprchovali. Já jsem se k vodopádu teda spíš sklouzla po zadku. Šlápla jsem na nějaký pohyblivý šutr a už to jelo. Podařilo se mi zabrzdit těsně před říčkou. Darinka taky hrála hrdinu, ale nakonec si namočila jen zadek a i tak se to neobešlo bez pískotu, nicméně šťastného pískotu.

Po ledové koupeli jsme si zalezli do spacáku a konečně vydechli.

10.den: Tour du Mont Blanc (Champex Lac – Col de Balme)

Brzy ráno nás vzbudilo ťukání trekkingových hůlek a hlasitá francouzština. Nějací dva hikeři na sebe dost hlasitě volali. Francouzsky umím tak maximálně bonjour, a tak jsem doufala, že to není něco jako „hej tam je stan“ – „kde? Jdem to nahlásit“ – „rozhodně musíme, dělej“.

Spalo se nám naprosto skvěle a vůbec se nám nechtělo ze spacáků.

Začali jsme se pomalu probouzet, dokonce s ranními kávičkami. Kolem osmé hodiny už opouštíme náš – né až tak utajený – bivak.

Zase stoupáme nahoru na horu. Opět jsme procházeli kolem nádherných vodopádů a výhledů, brodili jsme se říčkami (jednou docela dlouhou), ale vše suchou nohou (škoda, protože takto přicházím o veselé historky z cest).

Na Darince byla trochu znát únava z celé výpravy a cestou k chatě Bovine jsme vyčerpali všechny hry. Statečně ale šlapala dál a v nejkrásnější horské chatě, kterou jsem kdy viděla, měli snad ty nejlepší koláče, které jsem kdy jedla. To Darinku hodně nakoplo, takový čokoládový koláč v horách po náročném výstupu je totiž prostě boží. Darinka zase dostala tři karamelky za roztomilost. Jednu jsem jí hned zabavila – taky jsem roztomilá a ještě k tomu tahám její věci! 😀 Doplnili jsme tady i vodu a pokračovali dál do sedla Col de la Forclaz (tak odtud pochází ten název značky našich karimatek z Dekáče, Forclaz, kdy by to byl řekl). Pořád jsem se otáčela. Do této chaty já se jednou vrátím. Pár metrů za touto nádherou ležel náš dnešní nejvyšší bod Collet Portalo (2040 m. n. m.).

Darinka zapnula její režim „downhill runner“ a byla naprosto nezastavitelná. Je to tím dortem??? Každý, kdo šel proti nám se za ní otáčel, ptal se nás na její věk a myslím že jí někdo i zatleskal.

Tom si cestou dolů zvrtnul kotník – šla jsem před ním, ale podle specifického zvuku sesuvu nějakého šutru a hodně silného slova jsem to poznala i poslepu. Rozchodil to, snad to nebylo nic velkého.

V Col de la Forclaz jsme si udělali obědovou pauzu. Je tu suvenýr shop a vlastně asi takové velké motorkářské středisko a parkoviště. U suvenýrů se prodávala i zmrzlina. „Mami já fakt nic jiného nebudu chtít, ani se na nic nepodívám, fakt, já chci jenom tu zatočenou zmrzku“: Zírala jsem, ale jak řekla, tak bylo. Suvenýry prošla jako tunelem a zastavila se až u mrazáku se zmrzlinami. Koupila jsem jí twister a pokračovali jsme dál do Trientu.

Cestou nás čekal visutý mostek u skály s výhledem na růžový kostelík v Trientu. Tady je i kemp, ale ještě je brzo, takže nám to zase nevyšlo. Rozhodli jsme se, že nebudeme zacházet až do centra Trientu a vzali to rovnou přes kemp. Tom si po druhé zvrtnul ten samý kotník a to už tak super nebylo. Začalo mu to natékat a udělal se mu pěkný výron. Když jsme došli ke kempu, byla tady zase nádherná, průzračná a hlavně ledová řeka. To se teď hodilo. Udělali jsme chladící pauzu. Tom si chladil kotník a Darinka se rovnou vysvlékla celá. Dokonce se tady ponořila až po ramena.

Tom rozhodl, že to zvládne a půjdeme dál. Já jsem o něj měla trochu obavy, muselo to opravdu pekelně bolet.

Před námi byl náročný výstup do Col de Balme. Hranice s Francií – to už jsme skoro u auta?!? Ještě naštěstí ne, ale nějak rychle to na trailu utíkalo.

Tento výstup byl velmi náročný. Bylo obrovské horko a jak už víme, to prostě Darinka nemá ráda. Postupovali jsme velmi pomalu než jsme narazili na stín, kde to začalo být trochu lepší. Dokonce jsme vytáhli největší kalibr a Darinka dostala horalku už dole pod kopcem – zvolili jsme strategii premotivace. Prostě jsme si ji hezky nachystali a teď to určitě vyběhne.

Tom s Darinkou cestou vymýšleli rýmy a vlastně vymysleli úplně novou písničku na melodii Mravenec jde travou od Svěráka. Darinka se prochechtala až na vrchol – na hranici Švýcarska a Francie. Naše poslední překročení hranice. Stála tady samozřejmě horská chata. Bílá s červenými okenicemi – Švýcaři jsou fakt hrdý národ. Mají vlaječky úplně všude. Mimochodem, věděli jste, že Švýcarsko je tvořeno 26ti členskými státy a každý má svou vlajku? Ne? My taky ne. Zjistili jsme to ve Francii, jakmile jsme se mohli připojit zpátky k internetu. Zajímalo nás, jaká vlajka jim to vždycky vlaje u té hlavní.

Udělali jsme si spoustu fotek s jednou nohou ve Švýcarsku a s druhou ve Francii, oblékli jsme si více vrstev, protože tady hodně foukalo a sešli jsme do francouzského závětří. Ještě jsem nezmínila ten nádherný výhled. Já vím, že to píšu často a už vlastně nevím, jaké použít adorační slovo, abych se pořád neopakovala. Ale prostě… Celý Mont Blanc a okolní hory. Dole v údolí v noci nádherně svítilo Chamonix a my jsme uprostřed toho všeho spali. Pro nás to byl pětihvězdičkový hotel.

11.den: Tour du Mont Blanc (Col de Balme – La Flégére)

Ráno jsme se vzbudili kolem šesté docela dobře vyspaní. Nedočkavě jsem vyhlídla ze stanu. Pořád tam je! Fakt! Celý nádherný Mont Blanc a… prší??? Cože? To znamená balení mokré plachty, neee. No byla to jen přeháňka. Udělala jsem z mobilu asi šest panoramatických fotek a vyrazili jsme. Jak jinak, po půl kilometru zase zastavujeme. Darinka potřebovala čůrat, vysvléct a dalších milion aktivit, které nemohla udělat než jsme vyrazili. Potkali jsme skupinku Čechů a chvíli jsme se dohadovali o další cestě. Všichni jsme měli mapy.cz, ale evidentně každému ukazovaly jeho osobní cestu. My jsme vyrazili směrem na Aiguillette des Possettes. Za prvé to má 2201 m. n. m., takže to znamená krásné výhledy a za druhé – je to obrovská skála a to znamená, že místo Darinky uvidíme růžovou tečku někde před námi.

A taky že jo. Skákala jak kamzík, chtěla jít pořád sama a dostávali jsme pěkný kartáč za to, když jsme šli náhodou „její alternativou“. Naučila se nové slovo, takže dnešek se nesl v duchu samých alternativních cest. Opět objevila kámen ve tvaru srdce a opět ho po pár metrech ztratila. Nebudu rozepisovat, co zase následovalo, už to znáte. Pěšinku dolů do Tré-le-Champ nám lemovaly borůvkové keře. Cesta dolů by se proto dala identifikovat jako jedna velká svačina.

V Tré-le-Champ jsme zase objevili pitnou vodu s korýtkem, do kterého si Darinka hned s pištěním vlezla. Já jsem si zase umyla hlavu, ta studená voda je fakt úžasná po těch kopcích. Nemusela jsem se ale obtěžovat dávat hlavu někam do korýtka, protože za chvíli začal neuvěřitelný slejvák.

Schovali jsme se pod deštník na zahrádku chaty a dali si jídlo. Přece tady nemůžeme sedět jen tak že. Darinka po jídle hned usnula. Čekání na konec deště se proměnilo v čekaní na to, až se Darinka vzbudí. Už byly asi čtyři hodiny odpoledne a měli jsme před sebou ještě pár kopečků.

Darinka se probudila s docela dobrou náladou, tak se nám dobře pokračovalo dál. Zpívala si, tancovala, zase měla jednu hůlku jako mikrofon a obohacovala nás angličtinou – made by Darina Hnilicova.

Přišli jsme k místu, kde byli dva horolezci, jeden byl na vysoké, špičaté skále a Darinka tím výjevem byla úplně zhypnotizovaná. Museli jsme počkat až slaní dolů, abychom mohli jít dál. Moment… Jít? Spíš lézt! Můj pohled stanul na místě, do kterého jsme měli pokračovat. Vytahovala jsem mapu a kontrolovala, jestli opravdu jdeme tudy. Nějaký mladý Francouz běžící z toho směru nás upozorňoval, že to je „very dangerous“, když se podíval na naše čtyřleté mrně, které najednou vypadalo nějak menší oproti těm skalám se strmými žebříky, skobami a jistícími lany. Tohle místo jsem znala z guidebooku, ale tak nějak se v mojí hlavě přesunulo na alternativní trasu, kterou určitě nepůjdeme – ještě mě tehdy doma napadlo, že je to škoda, protože to vypadá skvěle. Ehm. Jsme tu! Jupí!

Lezu těsně za Darinkou a pořád jí musím říkat, ať zpomalí. Je to pro ni neuvěřitelná zábava. Podle mě to je pro ni nejlepší úsek z celé cesty. Pořád brblá – „proč musím být tak pomalá? Tak za mnou zrychli, já chci lééééézt“. Takže to dítě prostě ve svých harémových kalhotech vylezlo několik žebříků po strmé skále, přeskákalo několik kovových schodků, přelezlo přes všechna lana a ani trochu se nezapotilo. Nahoře začala skákat, že si to dáme ještě jednou. Nedáme!!! Ani nevím jak jsme se, úplně hotoví, ocitli na vrcholu Téte Aux Vents ve 2140 m. n. m. Stála tady mohyla s krásným výhledem. Zdrželi jsme se, protože jsme měli dvě možnosti – pokračovat výš do oficiálního bivaku, nebo se držet naší cesty a najít místo tak, jako vždycky. Tom v rezervačním systému toho místa zjistil, že je plno a dokonce jsme potkali nějaké hikerky, které se vracely, protože je tam spát opravdu nenechali – totally full.

Byli jsme v národním parku, což byla trochu komplikace. Tady se kempovat nesmí a tohle pravidlo jsme porušit nechtěli. Pokračovali jsme do La Flégére. Asi po dvou kilometrech jsme uviděli malé jezírko s barevnými tečkami kolem dokola. Čím víc jsme se blížili, tím jsme byli přesvědčenější, že to jsou stany. Potkali jsme strážce národního parku. Moc milý, mladý kluk. Říkal, že stanování u jezera je „totally ok“, i když je to trochu pod hranicí dvou tisíc metrů. Celí šťastní jsme tam skoro doběhli. Tohle byl náš nejdelší den. Zdržel nás déšť, Darinčin dlouhý spánek a k jezírku, které pravděpodobně slouží v zimě k zasněžování, jsme dorazili až po osmé hodině večer. U jezírka bylo asi deset stanů a všichni nás, teda… Darinku přivítali potleskem. Každý si s ní chtěl plácnout high five. Všichni ocenili její dnešní lezecký výkon. Za odměnu se Darinka čváchala v jezírku asi až do devíti a ulovila do plecháčku postupně snad všechna vývojová stádia žáby. Nádherné zakončení dne na nádherném místě. V jezírku se odrážely hory jako v zrcadle a majestátní Mont Blanc na nás dohlížel z výšky. Já tady chci bydlet, jak by řekla Darinka.

12.den: Tour du Mont Blanc (La Flégére – Les Housches)

V noci byly úplně neuvěřitelné hvězdy. Takhle stříbrnou oblohu jsem snad ještě neviděla. Dokonce jsem musela vzbudit Toma, aby se taky podíval. Samozřejmě se mi nejdřív vůbec nechtělo vylézat ze stanu, ale musela jsem… A vyplatilo se. Na tuhle oblohu budu vzpomínat ještě dlouho. Je to ta chvíle, kterou si schováte a vytáhnete si ji při dlouhém zimním a pochmurném večeru.

Ráno jsme měli takové poklidné a pomalé. Všechno jsme měli suché, tak jsme si v klidu sbalili už o poznání menší krosny a uvařili si kávičky. Darinka měla na snídani kaši s lentilkami a bylo to samozřejmě, po boloňských těstovinách od Adventure menu, nejlepší jídlo na světě.

Navzdory této luxusní snídani se to dítě probralo asi až po pěti kilometrech. Do té doby pořád padala a každý pád nesla nějak těžce. Měla prostě asi už po tom dlouhém putování zamotané nožičky. Procházeli jsme zase borůvkovým rájem, nicméně co naší Darince vždycky zaručeně zvedne náladu? Sníh! A pořádná lyžovačka. Od té doby, co jsme přijeli a vidí zasněžené vrcholky hor pořád mele o lyžích a sněhulácích. Teď se jí splnily skoro i ty lyže. Objevili jsme sněhové políčko ve svahu, Tom s Darinkou vyběhli nahoru a desetimetrový sjezd po nohách s válením na konci definitivně zahnal všechny předešlé katastrofy.

Pomalu jsme docházeli k lanovce La Parsa Chamonix, když jsme potkali moc fajn Brita. Samozřejmě byl zase ohromen Darinčiným výkonem (začínám si myslet, že ji s Tomem nedostatečně oceňujeme). Znal Zlín, protože nějaký čas pobýval v Praze a dokonce jsme si popovídali o Baťovi. Doporučil nám prý nejlepší patiserii v Les Housches – asi 100 metrů od oficiální brány Tour de Mont Blanc. Rozhodně tam zajdeme, protože jeho popis dortíků a bagetek byl velmi přesvědčivý.

Všude kolem nás lítaly paraglidy a Darinka z nich byla úplně paf. Tak moc, že nemohla ani usnout. A to jsme našli docela hezké závětrné místečko hned u chaty horské služby. Usnula až po sýrových makaronech.

Před námi byl poslední výstup na Le Brévent (2526 m. n. m.). Cesta vedla úzkou pěšinkou, vedle níž byl docela sráz dolů. V některých místech mi to trošku způsobovalo závrať a jedna Francouzska, která se podívala, jak Darinka zase „kamzičí“ si dokonce zakryla oči. Po výstupu s nádhernými výhledy, ze kterého máme i rodinnou fotku – dali jsme se do řeči s jedním hikerem. Byl na cestě 4 dny a už je ve stejném bodě, jako my. Wow. Vůbec nechápu, jak to dokázal. My jsme si to ale samozřejmě o to víc užili. Vždyť jsme byli už skoro dva týdny v horách, kdo to má! 🙂

V sedle Col du Brévent jsem si tak trochu myslela, že už jsme na tom vrcholu. Zase tady byl sníh a v domnění, že už žádný neuvidíme, jsme samozřejmě zase postavili sněhuláka. Rozcestník mě vyvedl z omylu a pokračovali jsme dál nahoru. Terén se změnil v sutoviště a dost špatně se tady orientovalo, kudy vede cesta. Kamzíkům to ovšem nedělalo problém, zase jsme jednoho pozorovali, jak leze po skále – „mami on má asi protiskluzová kopýtka“.

Po chvíli jsme zase dorazili k žebříkům. Nebylo jich tedy tak moc, ovšem adrenalin se nám zase trochu zvedl.

Přešli jsme další sněhové políčko, tentokrát už asi vážně poslední, a už jsme viděli vrchol Le Brévent. Vede sem lanovka, takže jsme potkávali jenom „malé baťůžkáře“, kteří se sem jeli pokochat. Na vrcholu je obrovský kolos. Není to něco, co bychom vyhledávali. Máme raději ty opuštěné vrcholy bez lanovek, ale na druhou stranu jsme si mohli koupit zmrzlinu ve výšce dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Taky dobré. Měli jsme tu ještě jeden zážitek, a to ne moc příjemný. Nějaká starší paní si tady pravděpodobně něco zlomila, takže pro ni letěl vrtulník horské záchranné služby. Chvíli jsme byli fascinováni prací záchranářů a přistávající vrtulník měl davy čumilů. My mezi nimi.

Naposled jsme se pokochali neuvěřitelnými výhledy a vydali se na sestup do Les Housches. Výš už nebudeme. Na pěkném travnatém plácku, kousek pod vrcholem, jsme si uvařili polívku a ještě chvíli si užívali velehory kolem. Darinka opět tancuje a polívka ji vůbec nezajímá.

Krásnými pěšinkami jsme došli až k Refuge de Bellachat. Vedle chaty se zase stanovalo a my jsme tady udělali nejhorší rozhodnutí za celý trail. Šli jsme dál. Řekli jsme si, že bude fajn, když se do Les Housches dostaneme další den brzy ráno a pojedeme na vodní výpravu k Lago di Garda cestou do Česka. Prosím vás, jestli to někdy půjdete, zůstaňte tady!

Dlouhé kilometry jsme klesali a klesali a nikde nebylo možné postavit stan. Ani půlku stanu. Všude byly obrovské srázy a svahy. Mohli jsme si tak akorát ustlat na pěšince a poskládat se nad sebe. Byla jsem unavená a naštvaná na nás, že jsem to tak nevymysleli. Darinka už byla taky unavená a v nejhorší krizi jsme objevili mini plácek, né moc rovný a s mraveništěm, ale v takové chvíli už berete všechno.

Rychle jsme s Tomem postavili tarp, Darinka si dala nějakou odměnovou dobrotu, protože to zvládla fakt skvěle, na to, kolik toho už má za sebou a šli jsme spát. Do Les Housches nám zbývalo asi 8 kilometrů, takže cíl splněn. Nicméně to nestálo za to.

13.den: Cíl: Les Housches

Ráno jsme se probudili trochu rozlámaní, mezi stromy na nás pořád pokukoval Mont Blanc, ale čekala nás už jen cesta do civilizace. Lesními pěšinkami jsme se dostali k Le Christ Roi. Bylo to takové tři v jednom – kaple, socha a rozhledna. Byly u toho naučné cedule, které jsem si samozřejmě vyfotila s úmyslem si je doma přeložit. Za celou dobu jsem se francouzsky nenaučila víc než bonjour a merci.

V Les Housches jsme se samozřejmě vyfotili v bráně, která otevírá a uzavírá Tour de Mont Blanc. Bez této fotky bychom samozřejmě nemohli odjet – bylo by to, jako bychom tu vůbec nebyli. 😀

Hned v bráně jsme si vzpomněli na toho sympatického Brita, který nám doporučoval nejlepší patisserii a letěli jsme tam. Měl pravdu. Tolik nádherných dortíčků, zákusků, obložených bagetek a croissantů. Nemohli jsme se vynadívat. S Darinkou jsme si vybraly ovocné dortíky a Tom si dal zapečenou bruschetu. Bylo to tak vynikající, že jsme si koupili i zásoby na cestu. Taky jsme tady napsali pohledy – Darinka diktovala, potřebovala totiž poslat pohled kamarádům do školky. Znělo to asi takhle:“Ahoj, viděla jsem vrchol Mont Blancu, byl celý zasněžený a teď jím výborný dortík. Darinka“. Zbývaly nám poslední dva kilometry k autu.

S tím, jak jsme se blížili k autu jsem velmi intenzivně myslela na tu ceduli o odtahovaní aut. Když jsme přicházeli k parkovišti, očima jsem hledala auto, div mi nevypadly z důlků.

Sláva, auto tam stálo, ale… Moment… Stálo za červenobílou páskou. Okamžitě jsme očekávali obrovskou pokutu a mé myšlenky na Lago di Garda se pomalu rozpouštěly. Za stěračem jsme měli papírek. Francouzsky. Fakt super. Odchytla jsem nějakého místního, vrazila mu papírek do ruky a prosila ho o rychlý překlad. „oooo, its okaaay, you can put it out and go“. Na papírku bylo napsáno, že je toto parkovací místo od pátku rezervované. Dnes je ale čtvrtek, takže… UFFFFFFF. Balíme, jedeme, Garda čeká.

Autem jsme zajeli v Les Housches jestě ke Carrefouru, dokoupit nějaké zásoby. Šla jsem jenom já, Tom s Darinkou čekali v autě. Umyla jsem si hlavu na místních veřejných toaletách, poslala jsem pohledy a hned mi bylo líp. Koupila jsem nějaké dobrotky a vracela se k autu, kde vidím Toma nějak podezřele uklízet kufr. „Vyhodil jsem plesnivé věci.“ Cože??? V autě nám v plátěné tašce s oblečením zůstaly Darinčiny ovocné kapsičky, které nutně potřebovala s sebou na hory. Za ty dva týdny v autě to tam všechno krásně kvasilo a zplesnivěly moje šaty, ve kterých jsem si chtěla dělat dámičku u Lago di Garda a Tomovy plavky. To je přesně tak chvíle, kdy si vytáhnu vzpomínku na hvězdné nebe ve dvou tisících metrech nad mořem. Třeba se to vypere. Jedeme.