Západní Brdy – jednodenní výlety

Tentokrát vám Brdy představí Bára Růžičková, která podnikala se svou 2,5 letou dcerou výlety v okolí Strašic.

Na jaře se mi podařilo několikrát vyrazit s kočárkem do západní části Brd a ráda bych se podělila o prozkoumané trasy. Dosud jsem totiž chodila po lesích jen s nosítkem a nemusela si příliš lámat hlavu s terénem, ale přechod na kočárek (byť sportovní) mě rychle naučil, že ani plná linka na mapě není zárukou sjízdnosti. Pokud tedy někdo hledá kočárkové cesty vhodné pro celodenní výlety v okolí vesnice Strašice, tento seznam tu je pro něj!

Většinu tras jsem brzy na jaře absolvovala sama s dvouapůlletou Lucinkou, na jeden červnový výlet nás doprovodila babička. Výchozím bodem pro nás vždy byly Strašice, kde jsme byly ubytované v penzionu Berten – ač zaměřen primárně na cyklisty, milý majitel se nezalekl ani malého dítěte a rády jsme se tam vrátily podruhé. Samotné Strašice jsou ideální základnou zejména pro ty, kdo s sebou nemají auto: najdete tu Billu, drogerii, bankomat a večerku se smíšeným zbožím, která má otevřeno i o víkendu. Do CHKO Brdy to je coby kamenem dohodil a před místním kulturákem se nachází dětské hřiště. Pro deštivé dny jsme pak měly v záloze dvě místní muzea, ale nakonec bylo vždy krásně, tak jsme tuto část plánu mohly vynechat.

1. tip: Vlakem z Prahy do Mýta a přes kopec do Strašic (7 km)

Poprvé jsme se do Strašic vydaly s Lucinkou vlakem. Vzhledem k tomu, že přímo tam trať nevede, byl plán prvního dne jasný: dojít z vlaku do penzionu. Z pražského Hlavního nádraží jsme jely do Zdic, kde jsme přestoupily na osobák do Mýta. Do obou vlaků se dalo krásně vjet i s širokým terénním kočárkem – v prvním bylo pár schodů a nápomocná průvodčí, druhý byl zcela bezbariérový. Ve Zdicích pak byly u všech nástupišť výtahy, takže největší výzvou byl čtyřminutový přestup.

Z Mýta do Strašic vede červená turistická značka. Většinu času sleduje široké štěrkové cesty, občas to ale vezme zkratkou po úzké lesní pěšině plné kořenů. Držela jsem proto spíš jen obecný směr a cestu volila tak, aby se mi s kočárkem jelo pohodlně (i široké štěrkové cesty byly na jaře trochu rozměklé – na motorku nebo odrážedlo to moc nebylo). Brzy jsem zjistila, že toho Lucinka ujde podstatně víc než loni na podzim a – světe, div se – dokonce i vydrží delší dobu sedět v kočárku. Na kraj Strašic jsme s touto konstelací dorazily mnohem dříve, než jsem čekala, takže jsme strávily pár hodin prozkoumáváním kraje lesa a do vesnice sešly až později odpoledne.

2. tip: Strašice – Tři Trubky – Josefka – Přední Bahna – Strašice (15 km)

První jarní celodenní výlet jsme zahájily motivační půlhodinkou na dětském hřišti, po které jsme se vydaly k loveckému zámečku Tři Trubky. Cesta, asfaltka, vedla údolím říčky Klabavy, takže tam bylo minimální převýšení, víceméně jsme jely po rovině. Samotný lovecký zámeček se aktuálně přestavuje na informační centrum, takže jsem si ho jen zpoza plotu prohlédla a hned jsme pokračovaly v cestě.

Namlsaná tempem předchozího dne jsem se rozhodla vydat se hlouběji do bývalé vojenské oblasti – kdo ví, třeba se mi po dvou letech zase jednou podaří ujít „pořádný“ kus cesty. Vyšplhaly jsme se po žluté turistické trase na kopec nad zámečkem a vydaly se po ní dál. Zde bych doporučila nejít po našich stopách, ale vrátit se po modré kousek zpátky k rozcestníku U zlámané lávky a vystoupat na kopec po cyklostezce, protože první kilometr žluté opravdu nebyl vhodný pro kočárek. Pořádně jsem se zapotila a znovu bych tudy jít nechtěla. Navíc jsem musela objet několik padlých stromů, což byl scénář, který se během následujících dnů opakoval častěji, než by mi bylo milé. Doufám ale, že to bylo jen tím, že jsme tu byly před začátkem sezóny.

Následovalo zhruba osm kilometrů nádherných brdských lesů, kdy jsme s Lucinkou jely po červených hliněných cestách a občas udělaly zastávku na svačinu nebo rýpání se v louži. Nepotkaly jsme za celou dobu ani živáčka – a také tam většinu času nebyl signál. Na Záboreckém rozcestí jsme opustily žlutou trasu a neznačenými cestami, na kterých jsme potkaly pár cyklistů, se vydaly zpátky do Strašic. Pro kočárek skvělý výlet, s výjimkou toho jednoho výše zmíněného kilometru stoupání se všude jelo naprosto bez problémů.

3. tip: Strašice – Dobřív – Strašice (14 km)

Přestože se mi výlet z předchozího dne moc líbil, nechtělo se mi znovu samotné do hlubokých lesů. Následujícího dne jsme se proto s Lucinkou vydaly do vedlejší vesnice Dobřívi, kam ze Strašic vede cyklostezka kopírující nedalekou silnici. Den jsme opět zahájily na dětském hřišti, pak rychle projely Strašicemi, překonaly rušnou cestu a zapluly do lesa.

Po samotné cyklostezce se jelo nádherně, byla to omšelá, mírně rozpraskaná asfaltka lemovaná posedy. Sem tam kolem nás projelo auto (asi místní chataři?), občas cyklista. Myslím, že by se tudy jelo dobře i na odrážedle. K dobřívskému rybníku jsme dorazily celkem záhy, prošly se kolem starého hamru a po nádherně upravené stezce podél náhonu do vesnice. Hamr byl i na začátku dubna otevřený a dal se navštívit.

V jediné otevřené hospodě jsme si daly oběd a vyrazily zpátky. Rozhodla jsem se nejít znovu po cyklostezce, ale vzít to po modré turistické trase, která se od stezky v jednu chvíli odpojovala. Nebylo to ale příliš moudré rozhodnutí. Cesta podél bublajícího potůčku byla sice krásná, ale ten potůček jsem taky musela jednou přebrodit, několikrát objet popadané stromy, protlačit kočárek borůvčím, a nakonec ho vyvléct nahoru po kamenitém svahu… Pro příště bych tedy zvolila radši cyklostezku i na cestu zpátky.

4. tip: Strašice – Na Dlouhé – Dobrotivská cesta – Dolinská cesta – Strašice (13 km)

Při druhé návštěvě Strašic v půlce června jsme se k třítrubeckému zámečku vydaly ještě jednou. Tentokrát jsme se u rozcestníku Padrťský potok daly doleva po žluté turistické trase a držely se jí až k přístřešku Na Dlouhé. Byla to široká asfaltka, po které se Lucince jelo dobře i na motorce s pogumovanými plastovými koly, takže spokojenost na všech stranách.

U přístřešku jsme uhnuly na Dobrotivskou cestu (taktéž asfaltku) a po chvíli z ní odbočily po jedné z neznačených cest zpátky na jih (viz mapa). Měla jsem trochu obavy z toho, co nás na nezpevněné cestě čeká, ale naštěstí se jednalo o širokou štěrkovou silnici – na motorku to už nebylo, ale s kočárkem se po ní jelo krásně. Respektive stoupalo, protože to byl docela krpál! Po kilometru a půl jsme se vyškrábaly na vrchol kopce, napojily se na zpevněnou Dolinskou cestu a tou znovu sestoupily do údolí Klabavy, kde jsme se po cyklostezce vydaly zpátky do Strašic.

V červnu jsme už nenarazily na jediný padlý kmen a kupodivu byly brdské lesy stále víceméně prázdné. Možná tu bylo trochu víc cyklistů než na jaře (na modré trase kolem Tří Trubek rozhodně), ale určitě ne tolik, kolik bych na tak nádherném místě čekala.

A kudy rozhodně nejet…

Když jsme se z jarního výletu vracely domů, potřebovaly jsme opět někam na vlak. Nechtěla jsem jít znovu do Mýta (přece nepůjdu stejnou trasu dvakrát!), tak jsem jako cíl zvolila vedlejší Holoubkov, i když jsem si nebyla jistá, do jaké míry to bude průjezdné. Nu… Až ke studánce s poetickým názvem „Umrlčí” se mi jelo bez problémů, zbytek se ale nesl ve znamení lesních chodníků, borůvčí a mlází. Což o to, terénní kočárek všechno projel, ale já jsem se naprosto zničila. Tuto cestu s kočárkem tedy určitě doporučit nemůžu.

A taky nedoporučuju tuto zrádnou zkratku. „Zpevněná” v tomto případě totiž znamená naprosto zarostlá panelová cesta široká zhruba půl metru…